Rozlučka s domácím mazlíčkem: jak ho předat dál a jak to zvládnout s dětmi

Rozhodnutí odevzdat psa, kočku nebo jiné zvíře je pro rodinu těžké a děti ho nesou nejhůř. Tady je, co zkusit dřív, než zvíře předáte, jak vybrat nové majitele, co při předání zařídit a jak s dětmi mluvit o loučení bez lží a bez zbytečných slz navíc.

Je opravdu nutné se zvířete vzdát?

Než začnete hledat nový domov, projděte důvod, který vás k tomu vede. U řady situací existuje řešení, které rodinu rozdělit nemusí, a u jiných je odevzdání jediná férová cesta, a to i kvůli zvířeti samotnému.

• Alergie dítěte. Podezření na alergii na srst si nechte potvrdit u alergologa testem. Kýchání a rýma mohou mít jinou příčinu, třeba roztoče v domácím prachu, a zvíře za ně vůbec nemusí odpovídat. Pokud se alergie potvrdí, lékař řekne, jak závažná je a co se dá dělat. Při dušnosti, zhoršeném astmatu nebo otocích jděte k lékaři okamžitě.
• Nedostatek času. Pes, který je většinu dne sám, se s tím špatně vyrovnává. Pomoci může venčení placené hlídačem, psí školka nebo sdílená péče s prarodiči. Pokud se situace nezmění, je lepší to přiznat dřív než za půl roku.
• Chování zvířete. Štěkání, ničení věcí nebo kousání jsou často řešitelné s kynologem či zvířecím behavioristou. Kousání dítěte je ale závažný signál a o dalším soužití se poraďte s veterinářem i odborníkem na chování.
• Stěhování. Hledejte ubytování, kde zvířata smějí. Je to pracnější, ale mnoho rodin tím odevzdání předejde.
• Příchod miminka. Zvíře a novorozenec spolu zpravidla vycházejí. Zvíře je potřeba na změnu připravit a děti s ním nenechávat bez dohledu, ale důvod k odevzdání to obvykle není.

Pokud i po vyzkoušení těchhle cest platí, že zvíře bude jinde na tom lépe, je to rozhodnutí, za které se nemusíte stydět. Nezvládnuté soužití škodí všem, i těm, kdo zvíře milují.

Jak najít nové majitele, kterým můžete věřit

Nejhorší, co můžete zvířeti udělat, je dát ho prvnímu zájemci, který se ozve na inzerát. Fungují tři cesty, které zvyšují šanci, že zvíře skončí dobře.

1. Chovatel nebo chovatelský klub. Pokud máte zvíře s původem, ozvěte se chovateli, od kterého pochází. Mnozí si zvíře rádi vezmou zpět nebo pomohou s novým domovem.
2. Útulek či záchranná organizace. Zkušení lidé zvíře zhodnotí, uvedou ho v inzerci s popisem povahy a prověřují zájemce. Mají ale omezenou kapacitu, takže se ozvěte s předstihem.
3. Vlastní okruh. Přátelé, příbuzní, školka nebo kolegové. Výhodou je, že zvíře později uvidíte a děti mohou věřit, že je mu dobře.

U cizích zájemců se ptejte konkrétně. Kde bude zvíře bydlet a kolik hodin denně bude samo? Měli už dřív podobné zvíře a co se s ním stalo? Mají doma děti nebo jiná zvířata? Kdo se postará při dovolené nebo nemoci? Pomůže i návštěva u zájemců, nebo alespoň fotografie bytu či zahrady. Pokud zájemce na otázky odpovídá vyhýbavě, nebo naopak chce zvíře vzít ještě týž den bez jediné otázky, je to důvod k opatrnosti.

Zvíře za peníze můžete prodat, ale prodej obvykle přitahuje lidi, kterým jde o výdělek. Symbolický poplatek bývá rozumný, protože ukazuje, že zájemce to myslí vážně.

Co zařídit při samotném předání

Předání má mít formu, kterou si budete moci později zpětně ověřit. Zvláště u psa jde i o zákonné povinnosti.

• Písemné předání. Jednoduchý dokument se jmény, adresami, popisem zvířete a datem. Může obsahovat i dohodu, že vás nový majitel upozorní, kdyby zvíře už nemohl mít, aby se nedostalo na ulici.
• Doklady a zdravotní záznamy. Očkovací průkaz nebo pas, údaje o odčervení, léčbě, krmení a alergiích zvířete. Novému veterináři to hodně ušetří.
• Čip a evidence. Psi se v Česku musí označovat čipem. Změnu majitele je třeba nahlásit v databázi, kam je čip zapsaný, jinak se vás budou dál týkat dotazy na zvíře, které už nemáte. Postup vám poradí veterinář; obecné informace má Státní veterinární správa.
• Zvykové věci. Oblíbená deka, hračka, miska a pár dní stejného krmiva usnadní přechod. Změna krmiva z hodiny na hodinu zvířeti dělá potíže se žaludkem.

Jak to říct dětem

Dítě nepotřebuje podrobnosti o vašich financích ani hádkách, potřebuje pravdu zabalenou do vět, kterým rozumí. Řekněte mu, že rodina nemůže zvíře dál mít a proč, ať je to alergie, stěhování, nebo čas. Řekněte, že to není jeho vina ani vina zvířete. A nelžete: věta o tom, že zvíře odjelo na statek, dítěti na čas uleví, ale pravda vyjde najevo a ztratí se důvěra.

Nedávejte příslib, který nesplníte. Věta „za rok pořídíme jiného pejska“ zní jako útěcha, jenže dítě si ji zapamatuje a bude se o ni opírat. Pokud nic takového neplánujete, neslibujte to.

Mladší děti se ptají opakovaně a ve stejných větách, i desetkrát denně. Neznamená to, že nerozumí, potřebují slyšet stejnou odpověď. Starší děti mohou zlobit, hádat se nebo se uzavřít do sebe, protože je to pro ně způsob, jak truchlit. Dovolte jim smutek a nesnažte se ho zahnat dárkem nebo zábavou.

Mají být děti u předání?

Původní rada, že děti mají být při předání doma, je pravdou jen z poloviny. Dětem může ublížit pocit, že zvíře zmizelo, aniž se mohly rozloučit. Rozumný kompromis vypadá takhle:

• Dítě se může zvířetem rozloučit doma, třeba s fotografií, pohlazením a předáním oblíbené hračky.
• Vlastní předání, tedy odchod z domu s novými majiteli, proběhne bez dítěte, pokud ho to nebude příliš zatěžovat. Starší děti, které chtějí být přítomné, to mají mít možnost, ale s dospělým, který je podrží.
• Pokud je to možné, seznamte dítě s novými majiteli předem. Dítě, které ví, kdo si zvíře bere a kam půjde, se s odchodem smiřuje lépe.

Pomáhá také rituál: společné album fotek, kresba nebo dopis, který zvíře „odnese s sebou“. A pokud s novými majiteli zůstanete v kontaktu, mohou občas poslat zprávu nebo fotku. Dítě pak ví, že se zvířeti vede dobře.

Jak zvládnout smutek, který přijde potom

Ztráta zvířete v domácnosti je opravdová ztráta, ať už zvíře zemře, nebo odejde jinam. Čekejte, že týdny a někdy i měsíce budete automaticky sahat po vodítku nebo hledat misku. Dospělí i děti mohou mít horší spánek, slabší chuť k jídlu nebo se rozplakat bez zjevného důvodu. Je to normální reakce a většinou pomalu odeznívá.

Pomáhá o zvířeti mluvit a vzpomínat na hezké věci. Nechte děti, aby se zeptaly, jak se zvířeti daří, a nepředstírejte, že téma neexistuje. Vy sami se pak netrestejte pocitem viny: rozhodnutí, které bylo pro zvíře i rodinu nejlepší, není selhání.

Pokud dítě dlouhodobě nespí, přestane jíst, odmítá chodit do školy, vyhýbá se kamarádům nebo mluví o tom, že nemá chuť žít, obraťte se na dětského lékaře nebo psychologa. Dítě samo může zavolat na Linku bezpečí na čísle 116 111, a pokud si nevíte rady, mohou pomoci i vám. Více o tom, s čím se děti na tuhle linku obracejí, najdete v článku o tom, co děti nejčastěji trápí.

Má smysl pořídit hned jiné zvíře?

Většinou ne. Nové zvíře dítěti ztracené nenahradí a může v něm vyvolat pocit viny nebo vzdor vůči novému zvířeti. Počkejte, až smutek opadne, a vraťte se k otázce, jestli a proč byste zvíře chtěli. Pokud byl důvodem alergie nebo čas, nová domácnost se zvířetem se vyplatí zvažovat až po vyřešení původní příčiny. Jak dítě na zvířata reaguje, se dá zjistit i návštěvami u kamarádů, kteří nějaké mají.

Zvlášť opatrní buďte, když se rodině narodí další dítě. Čas i síly rodičů jsou pak vzácné a zvíře se snadno ocitne na posledním místě, což zná každá rodina, která zažila děti blízko od sebe.

Časté otázky

Je odevzdání zvířete sobecké?

Ne vždy. Sobecké je spíš zvíře držet v podmínkách, ve kterých trpí, jen proto, že se ho vzdát bolí. Pokud jste zkusili alternativy a rozhodujete se zodpovědně, hledáte zvířeti lepší místo, ne se ho zbavujete.

Mohu se zvířetem vidět i po předání?

Dohodnout se dá cokoli, ale pro děti i zvíře bývá lepší jasný řez a poté občasná zpráva s fotkou. Časté návštěvy dělají pro zvíře zmatek a pro děti bolest, která nemůže pomalu odeznít.

Co když se zvíře u nových majitelů nehodí?

Dohodněte se dopředu, že vám dají vědět a že zvíře v takovém případě nepůjde dál bez vašeho vědomí. Krátká zkušební doba, ve které se může zvíře vrátit, je u psů a koček běžná u útulků a zodpovědných chovatelů.

Jak dlouho bude dítě truchlit?

Nedá se říct pevně. U některých dětí odezní smutek za několik dnů, jiné ho nese týdny. Hlídejte změny spánku, jídla, školy a chování; když trvají dlouho nebo se zhoršují, zeptejte se lékaře nebo psychologa.