Sprostá slova u dětí: jak na to, když dítě nadává

Dítě nadává proto, že slyšelo silné slovo a zjistilo, že vyvolává reakci. Nejlépe zabírá klidná odpověď bez smíchu a bez hysterie, vysvětlení, co slovo znamená a proč se neříká, a nabídka slova, které se může použít místo něj. Tady najdete postup podle věku a odpovědi na nejtěžší situace.

Přijde ze školky, sedne si ke stolu a pronese slovo, které jste doma nikdy neslyšeli. Nebo ho vypustí na hřišti hlasitě a všichni se otočí. Většina rodičů zná okamžik, kdy nevědí, jestli se smát, nebo křičet. Obojí je chyba. Proč?

Proč děti nadávají a odkud slova berou

Děti jsou jako houby: nasávají všechno, co slyší, a nerozlišují mezi „slušným“ a „neslušným“ slovem, dokud jim to někdo nevysvětlí. Zdrojů je spousta: kamarádi ze školky a ze školy, starší sourozenci, hřiště, hromadná doprava, televize a videa, hudba nebo samotní dospělí, kteří neztlumí slovník ve chvíli rozrušení. Nemusí jít o vaši chybu.

Zajímavé je, že dítě v předškolním věku obvykle neví, co slovo znamená. Zjistilo jen, že vyvolává reakci: dospělí se zarazí, děti se zasmějí. A to je silná odměna. Proto platí, že čím větší emoce rodiče ukážou, tím spíš dítě slovo zopakuje.

U starších dětí a dospívajících má nadávání další funkce. Slouží k vyjádření vzteku, k tomu, aby dítě zapadlo mezi vrstevníky, nebo k provokaci. Prostor pro vás je odlišný podle toho, co za tím stojí.

Jak reagovat, když to dítě řekne poprvé

První reakce rozhoduje o tom, jestli se slovo stane pravidelnou součástí slovníku. Doporučený postup:

1. Zachovejte klid. Nezasmějte se ani nezpanikařte. Pokud se vám chce smát, vydržte do chvíle, kdy dítě nebude poblíž.
2. Zeptejte se, co slovo znamená. „Víš, co to znamená?“ Malé dítě to obvykle neví, a to je výchozí bod pro vysvětlení.
3. Vysvětlete přiměřeně věku. „To je slovo, které lidi uráží. Když ho někomu řekneš, bude ho to bolet nebo se bude zlobit.“ Nic složitějšího nepotřebuje.
4. Řekněte, co dělat místo toho. „Když se zlobíš, řekni: To se mi nelíbí, nebo že je ti to líto.“ Dítě potřebuje náhradu, ne jen zákaz.
5. Nedělejte z toho tragédii. Jednou řečené slovo ještě není vada charakteru. Stačí krátký, klidný rozhovor.

Pomůže to, když s dítětem umíte mluvit i v jiných situacích a ono vám věří. Jak takové rozhovory vést, aby dítě poslouchalo, popisujeme v článku Jak vést s dítětem správně rozhovor.

Co dělat podle věku

• Batole a předškolák: opakuje, co slyší. Nejlepší je slovo ignorovat nebo klidně říct „to se neříká“ a odvést pozornost. Pozornost je pro dítě odměna, takže méně reagovat znamená méně slova.
• Mladší školák: slova zkouší na kamarádech a na vás. Vysvětlete význam a řekněte, že se v rodině neříkají. Dohodněte pravidlo a držte ho.
• Dospívající: nadávají často, protože je to „normální“ ve skupině. Domluvte se, kde to nechcete slyšet (u stolu, před babičkou, před mladšími sourozenci), a nenuťte je, aby mluvili spisovně úplně všude.

Proč tresty a „poplatky za sprosté slovo“ nefungují

V původním textu se doporučuje trestat každé sprosté slovo úklidem hraček, odebráním koruny z kapesného nebo prodloužením domácí přípravy. Takový postup nedoporučujeme z několika důvodů. Trest, který nemá souvislost s prohřeškem, dítěti neukáže, proč je slovo problém. Trestání úklidem navíc spojuje domácí povinnost s trestem a dítě pak úklid nenávidí. Pokuty z kapesného učí dítě počítat, kolik si může dovolit, ne přestat nadávat. A prodlužování učení po škole může zničit vztah k učení.

Lepší je přirozený důsledek, který souvisí s tím, co se stalo. Pokud dítě nadává na hřišti a ubližuje tím druhému, může se mu omluvit. Pokud nadává při hře, může se hra na chvíli přerušit. A pokud se slovo ozve doma, můžete říct „tady to neříkáme, řekni to jinak“ a opakovat to klidně pokaždé. Obecné principy toho, proč hranice fungují, rozebíráme v článku Zákazy a hranice ve výchově.

Co říct, když se dítě ptá, co slovo znamená

Dřív nebo později se dítě zeptá. Nevyhýbejte se odpovědi, jinak ji najde u kamarádů, kde bude horší. Odpovězte stručně a pravdivě, přiměřeně věku. Když jde o slovo, které je zároveň označením domácího zvířete, stačí vysvětlit, že pro zvíře je to správné jméno, ale pro člověka je to urážka. Když jde o slovo týkající se těla nebo sexu, vysvětlete, že je to slovo, které dospělí nepoužívají ve slušné společnosti, a řekněte správný výraz. K citlivým tématům se hodí i článek Jak s dětmi mluvit o sexu.

Starší dítě může zajímat, proč jsou některá slova „zakázaná“. Je možné s ním otevřeně mluvit o tom, že jazyk má různé vrstvy: s kamarády se mluví jinak než na úřadě a nadávka, která v partě nikoho nepohorší, může hluboce zranit někoho jiného. Dítě, které umí přepínat mezi způsoby mluvy, má velkou výhodu.

Nejčastější těžké situace

Dítě nadává na veřejnosti.

Nejlepší je klidně dítě odvést stranou, tiše mu říct, že to slovo tady nechcete slyšet, a vrátit se. Hlasité kárání před všemi vyvolá odpor a posílí zájem o slovo.

Dítě nadává ve vzteku.

Nadávka je v tu chvíli způsob, jak ze sebe dostat napětí. Neřešte slovo, dokud se dítě neuklidní. Potom si o něm promluvte a nabídněte jiné způsoby, jak vyjádřit zlost: říct nahlas „jsem naštvaný“, dupnout, jít se projít. Víc najdete v článku Vzteklé záchvaty u dětí: co dělat v tu chvíli i potom.

Dítě nadává záměrně, aby vás vyprovokovalo.

Pokud je to pozorovatelné, dítě testuje, co se stane. Nereagujte emocí. Klidně a stručně řekněte pravidlo a pokračujte v tom, co děláte. Nejlepší reakce je ta nejnudnější.

Jak zlepšit slovník celé rodiny

Dítě se nejvíc učí tím, co vidí doma. Nadávky, které dospělí „jen tak“ pustí při řízení, při pádu hrnce nebo při zprávách, dítě zaregistruje. Pokud po něm chcete slušný slovník, začněte u sebe:

• nahraďte své nadávky slovy, která jsou pro děti přijatelná, a dítě si je vezme za vlastní,
• když vám nějaké slovo ujede, přiznejte to: „To nebylo hezké, omlouvám se.“ Dítě vidí, že chybovat smí každý,
• omezte vliv médií, která dítě sleduje, a podívejte se spolu, co poslouchá a sleduje,
• chvalte, když dítě své emoce vyjádří bez sprostých slov: „Líbilo se mi, jak jsi řekl, že tě to zlobí.“

Kdy to může být víc než slovník

Nadávání samo o sobě nebývá důvodem k vyšetření. Pozornost ale zasluhuje situace, kdy je spojené s agresí vůči lidem nebo zvířatům, s opakovanou šikanou ostatních dětí nebo s náhlou změnou chování. Pokud se podobné chování objeví a trvá, poraďte se s pediatrem, školním psychologem nebo v pedagogicko-psychologické poradně.

Časté otázky

Mám dítěti zakázat slovo úplně?

Zakázat můžete v domácnosti, ale nezabráníte tomu, aby ho slyšelo jinde. Důležitější než zákaz je vysvětlení, proč je slovo urážlivé, a naučit dítě, kdy a kde se ho nepoužívá.

Je normální, že dítě v tří letech nadává?

Ano, je to běžné. Opakuje, co slyšelo, a vyzkouší, co to udělá. Stačí klidná reakce a vysvětlení, bez velké pozornosti.

Může se dítě naučit slovo z televize nebo videa?

Ano. Proto je dobré vědět, co dítě sleduje, a řídit se věkovým označením pořadů. Pokud slovo zazní, můžete se o něm s dítětem pobavit.

Mohu dítěti dovolit nadávat „někde za rohem“?

Dítě pak slyší, že je v pořádku nadávat, jen tak, aby to nikdo neviděl. Lepší je jasné sdělení: slova, která urážejí, se nepoužívají na lidi, a dítě se učí vyjádřit emoce jinak.