Hra na dospělé: co děti při předstírání trénují a jak ji podpořit

Když dítě telefonuje s babičkou přes hračku, „kontroluje úkoly“ nebo si nazuje tatínkovy boty, nepředvádí se: učí se. Hra na dospělé je jedna z nejužitečnějších činností předškolního věku. Tady je, co děti při ní procvičují, co jí pomáhá a kde si dát pozor na bezpečnost.

Odborně se tomu říká symbolická nebo předstíraná hra. Dítě si bere předmět, který je „jakoby“ něco jiného, a jedná podle role, kterou si vymyslelo. Vypadá to jako legrace, a taky to legrace je, jenže pod ní běží velká vývojová práce. Pojďme se podívat, odkud se hra bere, co z ní dítě má a jak ji podpořit, aniž byste museli kupovat další krabici hraček.

Odkdy si děti hrají na dospělé

Napodobování je u dětí vidět už v prvním roce: miminko opakuje zvuky, mává a koukne se, kam koukáte vy. Zhruba kolem prvního roku přibývá napodobování činností. Batole přikládá ke zvonku telefon, míchá lžící v hrnku nebo zametá. Od druhého roku se objevuje hra „jakoby“, třeba nakrmení plyšáka nebo „pití“ z prázdného hrnku. Plně rozvinutá hra na role, s příběhem a dialogy, přichází nejčastěji mezi třetím a pátým rokem a ve školním věku postupně přechází do složitějších her s pravidly.

Tempo je individuální. Jedno dítě si začne hrát na doktora už ve dvou letech, jiné teprve těsně před školkou. Důležitější než věk je, aby dítě postupně přibývalo na rozmanitosti hry: od jednoho jednoduchého úkonu k delším scénkám, kde se střídají role.

Co si děti při hře na dospělé trénují

Pozorujete-li dítě, které „vyřizuje důležitý hovor“, vidíte několik schopností najednou:

• Řeč a slovní zásobu. Dítě opakuje věty, které slyší, a zkouší nová slova v kontextu. Říkat „Dobrý den, tady paní doktorka“ je cvičení společenské řeči.
• Vcítění se do druhých. Kdo hraje roli rodiče nebo učitelky, musí aspoň na chvíli přemýšlet z jiného úhlu.
• Zpracování zážitků. Děti si „přehrávají“ to, co je znepokojilo: návštěvu lékaře, první den ve školce, hádku. Ve hře mají kontrolu, kterou v životě nemají.
• Sebekontrolu. Aby hra fungovala, musí se dohodnout na pravidlech a vydržet v roli. To je trénink, který se později hodí ve škole.
• Jemnou motoriku a představivost. Zapínání knoflíků, psaní „dopisu“, skládání deky na „postel“.

Čmáranice „zpráva pro ředitele“ proto není nic, co by se mělo opravovat. Dítě se tím učí, že písmo je způsob, jak sdělit myšlenku, a tahle představa je základ pozdějšího psaní.

Proč děti kopírují právě vás

Děti napodobují to, co vidí nejčastěji a co působí důležitě. Dospělí telefonují, píší, vaří, opravují, tak se tyhle činnosti dostanou do hry. Má to dvě stránky. Ta příjemná: dítě si hraje na to, co dělá rodič, a vypadá to u toho nadšeně. Ta méně příjemná: dítě vidí všechno, i to, co by raději nevidělo. Pokud rodič doma tráví většinu času s očima v telefonu, dítě bude telefonovat nebo „ťukat do displeje“ také. Pokud se rodiče hádají zvýšeným hlasem, objeví se to v rolích panenek.

Nejde o výčitky, jen o užitečné zrcadlo. Když vás něco ve hře dítěte překvapí nebo zarazí, dá se z toho vyčíst, co si ze svého okolí bere. Proto je dobré hru nevyhodnocovat okamžitě, ale prostě chvíli sledovat. Pro rozvoj samostatnosti, která s hrou na dospělé úzce souvisí, se hodí také článek Jak naučit děti samostatnosti podle věku.

Jak hru podpořit, aniž byste ji řídili

Dítě nepotřebuje předražené sady. Stačí věci, které jsou „skutečné“ a nic nestojí. Co se osvědčilo:

• krabice se starými oděvy, šátky, klobouky, kabelkami a boty, které už vám nevadí,
• vyřazený telefon bez baterie, klávesnice nebo kalkulačka, blok papíru a tužky,
• hrnce, vařečky, utěrky, plastové misky a nákupní tašky na „obchod“,
• doktorský kufřík, kus látky na obvaz, plyšák jako pacient,
• jednoduchá kostýmní pomůcka, třeba deka jako plášť.

Když se chcete zapojit, nechte dítě vést. Vstupte do hry otázkou typu „Co budeme dnes vařit, paní kuchařko?“ místo přesných pokynů. Pokud hra stojí, můžete podat nápad, ale nechte dítě, aby ho přijalo, nebo odmítlo. Pochvalte snahu a vynalézavost, ne výsledek: „Ty ses opravdu soustředil na tu zprávu“ funguje líp než „To je krásný obrázek“. U dětí, které si nejsou jisté, takové ocenění posiluje odvahu zkoušet. Víc o tom píšeme v článku Jak vzbudit u dítěte sebedůvěru.

Jak se hra na dospělé mění, když dítě roste

Ve školce hra stojí hlavně na rekvizitách a jednoduchých rolích: maminka, doktor, prodavačka. Kolem pěti až šesti let do ní vstupují pravidla a plánování. Děti si předem domlouvají, kdo bude kdo, co se stane a kde se hra odehrává, a hádají se, když někdo z role vypadne. Tyhle spory jsou důležité, protože dítě se v nich učí vyjednávat. Ve školním věku se z hry na dospělé stává hraní na obchod, na školu nebo na tábor s vlastním „penězi“ a zápisníkem a později přechází do her s pravidly, divadla nebo vymýšlení příběhů.

Pokud je dítě starší a stále si rádo hraje na role, není to žádné zaostávání. Fantazie je zdroj, ze kterého těží čtení, psaní i řešení problémů. Nenuťte ho „vyrůst“ z hry dřív, než samo chce.

Na co si dát pozor

Převlékání a „dospělá“ hra se pojí s několika riziky, která se dají snadno zmírnit:

• Vysoké podpatky a velké boty. Dítě v nich snadno upadne nebo si podvrtne kotník. Na schodech a nerovném terénu je nechte vyzout.
• Dlouhé šaty, šály a opasky. Při běhání a lezení se dají zašlápnout a o šňůrky se dá zachytit. Šňůry na krku jsou nebezpečné.
• Make-up a parfémy. Dospělá kosmetika může dráždit kůži a oči a dítě ji může omylem pozřít. Pro hru jsou vhodnější dětské barvy nebo prostě vodou smazatelné tužky.
• Nůžky, nože, léky, nabíječky. Skutečné „dospělé“ předměty patří mimo dosah.
• Malé součástky. Knoflíky nebo korálky z oblečení mohou skončit v puse, hlavně u dětí do tří let.

Hra na dospělé s sebou nese i bordel. Pomáhá dohoda, že na převlékání je jedno místo nebo jedna krabice a že se po hře společně uklidí. Protože o dětech, které hračky rozebírají a ničí, píšeme v textu Děti vs. hračky, najdete tam i tipy, jak s hračkami zacházet.

Kdy se zeptat odborníka

Hra na role je jeden z ukazatelů vývoje, ne jediný. Pokud dítě po druhých narozeninách vůbec nenapodobuje činnosti dospělých, nedělá hru „jakoby“, málo se dívá do očí, nereaguje na jméno nebo mluví výrazně méně než vrstevníci, zmiňte to při další návštěvě dětského lékaře. Totéž platí, když hra zůstává dlouhodobě jen opakováním jednoho úkonu bez příběhu, nebo když dítě opakovaně přehrává ve hře děsivé scény a nezdá se, že by se zklidnilo. Odborník to posoudí a nasměruje vás případně na vývojovou ambulanci nebo psychologa.

Časté otázky

Je normální, že si chlapec hraje s panenkou a dívka s autíčky?

Ano. Hraček se děti učí využívat ke zkoumání světa a péče o panenku je trénink pečování, který se hodí všem. Označovat hračky za „holčičí“ a „klučičí“ je pro dítě zbytečné omezení.

Mám dítěti dát k hraní skutečný telefon?

Skutečný telefon radši ne. Má vlastní lákadla, jako je obrazovka a hry, a hra se rychle změní v sledování. Lepší je telefon vyřazený, bez baterie, nebo hračka, která dělá, že funguje.

Co když se ve hře objevují věci, které mě zarazí?

Většinou děti jen opakují, co viděly. Zeptejte se klidně, co se děje, a nic nezakazujte. Pokud hra obsahuje násilí nebo scény, které dítě neznalo z domova, promluvte si o tom a zvažte, odkud je mohlo mít.

Má smysl se do hry zapojovat?

Ano, ale v roli, kterou vám dítě přidělí. Stačí deset minut denně bez telefonu. Dítě si tak odnese, že vaše pozornost je dosažitelná, a hra bývá delší a bohatší.