Každý z nás se snaží být tím nejlepším rodičem a doufá, že se mu to i podaří. Ještě než se rodiči staneme, máme utkvělé představy o tom, že budeme rodiči dobrými a že výchova dětí není až tak těžká. Často se v této fázi pozastavujeme nad tím, jak ostatní děti zlobí a že si s nimi jejich rodiče nedokážou poradit. Nechápeme, jak je to možné. V momentě, kdy už sami rodiči jsme, pak řešíme často opačný problém. Nevíme si sami rady s tím, co dělat, když dítě zlobí. Přichází pocity selhání a řešení, zda to, co děláme je správné, či nikoliv a přemýšlíme, kde jsme vlastně udělali chybu.
Nezoufejte, je to normální jev
Malé děti se skutečně velmi často vztekají a důvod je ten, že neumějí vyjádřit své emoce jinak, než tímto způsobem. Pokud se dítě neprojevuje, tak je něco špatně. V pozdějším věku pak bude zakřiknuté a nebude umět říct, co chce, či nechce. Bude uzavřené do sebe.
Vztekáme se i my dospělí, a to už jsme ve věku, kdy sami sebe dokážeme ovládat mnohem více. Při výchově buďte důslední, nikdy nedovolte svým dětem to, co jste jim jednou zakázali. Pak by vaše slova neměla žádnou váhu a dali byste tak své ratolesti prostor k tomu, aby vás ovládala. Období vzdoru vzniká ve věku okolo dvou let dítěte. Další pak nastává v pubertě.
V tomto období pak vaše dítě začne opět zkoušet to, kde jsou hranice a co vše si k vám může dovolit. Oba rodiče by měli být sehraní a to, co zakáže jeden, by rozhodně neměl povolit druhý. Někdy je to ale těžké, obzvláště, když jsou rodiče rozvedení, nebo spolu nežijí a oba rodiče se snaží být lepší, než ten druhý a povolují dětem více, než by měli jen proto, aby v jeho očích byli za toho lepšího. Když dítě zlobí, tak je to tím, že postrádá určitý řad ve svém životě, nebo že je doma něco špatně. Denní režim, by rozhodně mel mít svůj řád a mělo by vše fungovat stejně každý den tak, jak je dítě zvyklé.
Také se setkáváte se situací, kdy jste právě uložily Vašeho malého potomka do postýlky, a někdo Vám začne zhurta a nepřiměřeným způsobem zvonit na domovní zvonek?
Pak Vaše nervy rozhodně zažívají obrovský nápor, protože Vaši radost z usínajícího potomka, vystřídá vztek nad dotyčnou osobu, jež drží palec na zvonku a Váš milují drobeček se změní v ječící a plačící „klubíčko neštěstí“.
O to horší je pak Vaše zjištění, že dotyčný, který držel prst na zvonku, byl jen nějaký mladý výrostek, jež se baví tímto nevhodným způsobem.
Tito „škodiči“, si bohužel neuvědomují, co svým řáděním mohou způsobit. Nejenže Vám vzbudí děťátko a Vám pak trvá další dvě hodiny, než ho znovu uspíte, ale také musíte zkontrolovat, zda dotyčný či dotyční nestrhli i Vaši jmenovku ze zvonku nebo dokonce zvonek nezablokovali sirkou či párátkem.
Nejedná se však pouze o zvonění na zvonky, čím se některé děti baví na cizí účet.
Další nevhodné chování
házení kamínků do oken
vkradení se do zahrad a otrhání veškeré domácí úrody
poškrábání laků vozidel
pomalování domů i bytovek
vylití různých tekutin za dveře bytu
lámání veřejné zeleně i porostu na soukromých pozemcích
vytahování letáků i pošty ze schránek
Existuje mnoho a mnoho takovýchto „lumpáren“, které přijdou těmto dětem velmi zábavné. Zpoza rohu sledují s úšklebkem cizí neštěstí a radostně se chichotají, když někdo šlápne do jimi rozlité tekutiny a celý se tím ohodí, nebo se lidé rozčilují nad ztrátou letáčků, pošty či zmizením jablek z Vašeho ovocného sadu.
Pokud se Vám podaří dotyčného škarohlída chytit při činu, pořádně ho pokárejte a nechte se odvézt za jeho rodiči. Pokuste se to smírně vyřešit s jeho rodiči alespoň dohodou, že se již podobná situace nebude opakovat. V případě poškozování osobního majetku žádejte nápravu do původního stavu, či finanční náhradu za opravu.
Popřípadě, aby si to dotyčný ničitel odpracoval pracemi na zahradě či občasnou výpomocí okolo domácnosti. Pak bude rozhodně potrestán více, než kdyby ho rodiče potrestali různými zákazy či fyzickými tresty.
Hodně dětí se doma potýká s velmi přísnými rodiči. Problém však mezi dětmi a rodiči může vyvstat, pokud to rodiče se svou přísností až moc přehání. To pak takovéto děti dělají úplný opak toho, co se od nich očekává.
Budou ještě více projevovat svou rebelii, místo toho, aby své rodiče náležitě respektovali a zároveň jim projevovali i náklonnost a lásku, tak jak by to mělo být ve všech rodinách s dětmi .
Pokuste se být k Vašim dětem tolerantní,vždy ochotni vyslechnout pocity i názory těch nejmladších. Přehnanou přísností vůči Vašim potomkům vůbec ničeho nedosáhnete, spíše naopak. Hledejte přijatelný kompromis výhodný pro obě strany . Čím více budete dětem zakazovat, tím více se bude projevovat jejich svéhlavost a paličatost.
Budou se snažit dosáhnout svého cíle za každou cenu a půjdou třeba i „hlavou proti zdi“. Ječení, křik, slzy, zákazy i příkazy, stejně jako tresty, Vám zaberou možná jen zpočátku, ale pak si dítě „postaví hlavu“, a udělají pravý opak toho, co mají .
Určitá přísnost musí být, ale s mírou. Pak se dozajista dokážete navzájem respektovat a Vaše soužití v jedné domácnosti bude podstatně jednodušší . Přehnaná přísnost rodičů totiž může snadno vést i k tomu, že se Vás Vaše děti začnou bát! A to je to nejhorší, co se může stát! Budou se obávat za Vámi přijít, pokud by na nich něčím či někým bylo spácháno příkoří, nebo i s tím, že dostali ve škole špatnou známku.
Vše může „nabobtnat“ do takových rozměrů, že budou odmítat chodit i domů, a problémový vztah s rodiči začnou děti řešit nesprávným a nebezpečným způsobem.
I Vy, rodiče, musíte respektovat Vaše potomstvo, aby se projevila zpětná vazba. Svým jednáním srážíte sebevědomí Vašich děti a oni pak mohou začít reagovat nepřiměřeně.
Proto, milý rodičové, přísnost – ANO, ale s mírou. Mluvte s Vašimi dětmi a chovejte se k nim, tak, jak chcete, aby se děti chovaly k Vám!
Někdy je pro rodiče velmi těžké akceptovat své děti, jsou nevrlí a rádi by poslali své děti někam jinam, ale to nejde a čím dřív se naučíme dobře zacházet se svými dětmi, tím lépe.
Děti nejsou jenom hodné, umí i pořádně pozlobit. V takových případech se rodiče často zlobí a je po rodinné pohodě. Základem rodičovské lásky je účinná disciplína a pořádek. Pokud nenapadneme sebevědomí svých dětí. Mělo by mít naopak pozitivní a trvalý následek. Pokud ale lze dosáhnout nápravy jinak než hubováním, pak vyčerpejte všechny ostatní možnosti.
Když rodič zůstane klidný, je to lepší než když vyhrožujeme nebo dětem dáváme negativní příklad, jak řešit krizové situace. Nenechejme se unést a nepoužívejme svou přirozenou autoritu k tomu, abychom ji brali jako prostředek k vybití svých vášní. Jedná se o naše vlastní děti, proto je zachování klidu víc než důležité.
Hněv, kterým bychom se mohli nechat strhnout, může za hodně chyb, kterých se dospělí na svých dětech dopouštějí. Pokud to jde, měl by být zcela potlačen. Může to vyznít jako pohrdání dětskou dušičkou a osobností. Pokud budeme dítě napomínat se soucitem a láskyplností, pak může toto napomenutí být opravdové a mít dlouhodobé dobré důsledky.
Vyhubovat bychom měli ihned po přečinu a nečekat velmi dlouho, protože pak by si dítě nemuselo spojit příčinu a následek.
Pokud se rozhodneme vyhubovat, pak důsledně. Vysvětlíme, co se nám nelíbí, proč se nám to nelíbí, jaké pravidlo dítě překročilo a jak by mělo jednat v budoucnosti. Pokud dítě vyhubování pochopí, pak určitě nebylo zbytečné, proto je jasné a jisté.
Pokud je důsledkem špatného chování, a není důsledkem nervozity a únavy rodičů, pak je i správné. Bude pozitivní tehdy, když si dítě uvědomí, že nemá být ani souzeno ani pokořeno. Je mu sděleno, proč se rodič zlobí a proč jednal špatně. Dítě máme pořád stejně rádi, to, co se nám nelíbí, je ono nesprávné chování, proti němu jsou naše výtky namířeny. Proto se dítěti připomínáme oním vyhubováním – aby si uvědomilo, co udělalo.
Musíme si uvědomit psyché svého dítěte. Pokud máme doma velmi citlivé dítě, pak volíme slabší intenzitu vyhubování. Ti, co už kolem sebe mají vytvořeny silné obranné zdi, můžeme častovat silněji. Ale pokud s hubováním skončíme, pak netřeba se k tomu při každé příležitosti znovu a znovu vracet, dítě by takový krok vnímalo jako ponižující.
Odneslo si dítě něco z našeho hubování? Pokud ano, pak bylo účinné, ale to uvidíme až na jeho dalším konání v budoucnosti.
Rodiče musí být zajedno, matka i otec tak budou respektováni. Pokud půjde matka proti vůli otce, pak bude zmateno i dítě. Oba tak musí respektovat stanovená pravidla a děti jsou s nimi také srozuměni.
Dítě, které vstupuje do puberty se často chovají nesprávně a někdy se zdá, že ony špatnosti dělá snad naschvál. Když ví, že maminku zlobí, když se chová vulgárně, tak naopak nezdraví a používá sprostá slova. Když má maminka a tatínek rád klid, schválně jim ho odmítá dopřát a buší do bubnů. Neposlušnost ovšem do této věkové kategorie patří a rodiče jim musí soustavně pomáhat, a to i v důležitých otázkách, které jejich děti z principu odmítají.
Pokud rodič sám ukáže, že je neklidný, rozzlobený, pak určitě svému dítěti moc nepomůže. Nedejte se tedy strhnout neklidnou a rušnou atmosférou.
Neustálým hubováním a kritikou dítě upevníme v domnění, že si je zaslouží a snížíme jeho sebevědomí. Taková kritika není nutná. Je důležité zaujmout pozici pomocníka a rádce, když je nějaký problém, pak není potíž se na mě obrátit, rád ti pomůžu. Neboj se mi se vším svěřit, když budu moci, pomůžu ti, když ne, budu tě podporovat.
Kdyby si děti mohly vybírat své rodiče, ušetřili bychom spoustu rodičů.
Jiří Žáček
Hodně chyb dělají rodiče sami. Pokud by si uvědomili, jaké jejich dítě je a jaké má požadavky a potřeby, co mu udělá radost a co ho naopak srazí k zemi, pak by byla situace o hodně příznivější jak pro děti, tak pro rodiče samotné. Kdybychom si uvědomili, že každé z našich dětí je jiné a požaduje jiný přístup, jiné výchovné metody a jinou formu prokazování lásky a pomoci, pak bychom si jako vychovatelé usnadnili řadu problémů, které budeme v budoucnu muset řešit.
Pokud máme doma nerozhodné dítě, pak si musíme uvědomit, že neustálé pobízení a pošťuchování a srovnávání s jeho vrstevníky nebude zázračná záchrana a zrychlení, ale spíš něco, co ho demotivuje a srazí k zemí. Jak tedy vychovávat takové dítě, které by nejraději odložilo všechny své povinnosti, starosti na zítřek?
Nejprve je potřeba si uvědomit, že povzbuzení dětí je motivující. Ale musí se naučit sami si uvědomit, že cokoliv je trápí a za co si ponesou důsledky, kterých se třeba obávají, s nimi v klidu doma rozebereme. Protože ať se stane cokoliv, vždycky budou doma rodiče, kteří svým dětem poskytnou tak potřebné zázemí, i kdyby zbytek okolního světa, škola, rodiče ostatních spoužáků, učitelé byli proti nim. Nesmíme býti soudcem, ale rádcem a pomocníkem.
Také je dobré takové dítě naučit, aby si samo vytvořilo pracovní plán, do kterého si jasně napíše své cíle, etapy, kritériu. A to tak, aby se mohlo samo včas ujistit a připravit na následky, pokud ona kritéria nebudou dostatečně brzy splněna.
Jeho cíle by měly být dosažitelné a reálné
Dítě, které se nedokáže vypořádat s velkým množstvím práce, kterou je schopno efektivně a samostatně vykonávat, pak nedokáže být dostatečně realistické ohledně času, mělo by si tedy dát určitou časovou rezervu, která mu dá prostor k manévrování, pokud opravdu ona záludná práce či úkol bude stát víc času a přemýšlení, odhodlání, aby ji vzládl. Proto je dobré si dopředu dát časovou rezervu, aby se nestresoval při tom, kdy zjistí, že onen svůj harmonogram z nějakého důvodu nestíhá.
Jestliže děti pracují na tom, aby ten úkol zvládly a vidíme, že se snaží, a úkol přestlo zvládnout nemohly, pak je na nás abychom jejich snahu ocenili a dokázali je povzbudit k dalšímu pokusu a nedemotivivali jejich snahu a úsilí. Když je odměníme i tehdy, když udělali méně než slíbili, pak si lépe uvědomí své vlastní schopnosti a v budoucnu na ně budou nahlížet více racionlně.
Musíme jim taky vysvětlit, proč se zlobíme v případě, že jsme opravdu nespokojeni s jejich projevy, s jejich chováním, s jejich nerozhodností, která způsobila velké problémy. Až budeme mít jasnou hlavu a nebudeme zbyteně roztrpčení, pak můžeme jasně a beztrestně vysvětlit, co se nám nelíbí a co by podle nás šlo udělat rychleji, efektivněji a lépe.
Když děti pochopí, že si na nich ceníme jiných vlastností, než je jenom výkon, pak je to opět další motivace. A oni jsou rádi, že si jich vážíme. Jako rodiče musíme zdůrazňovat kladné stránky a vlastnosti jejich povahy, tolerantnosti, dobrou náladu, dobročinnost či citlivost, které zas chybí jiným dětem. Bohužel naše společnost je tolik zaměřena na efektnost, že to požaduje nejen po dospělých v práci, ale podporuje rys soutěživosti a sebeprosazení už v předškolním věku.
Ale ono je důležité, aby si děti uvědomili, že hodnota člověka spočívá v něčem jiném než jenom v tom, kdo kolik umí nabudovat majetku, kdo má kolik hraček, kdo byl kolikrát na dovolené a kdo má hezčí oblečení. Pak rostou z dětí závodníci, kteří nedělají celý život nic jiného než se honí na úspěchem, za kariérou, a nakonec zapomenou sami na sebe a místo aby si život užívali, tak ho spěchem přeletí.
Pokud chcete dítěti porozumět, musíte ho mít rádi. Pokud ho chcete dobře vychovat, musíte mu rozumět. Pokud chcete, aby vám lásku oplácelo, musíte docílit toho, aby dítě vědělo, že jste přirozená autorita, která mu stanovila mantinely, životní hranice, za které se nechodí, protože to svědomí, slušnost nedovoluje. Jak je to ale s tresty? Jsou na místě, nebo bychom své dítě trestat vůbec neměli a měli bychom všeho docílit po dobrém?
Když dáme dítěti facku, je to dobře, nebo to uděláme protože si potřebujeme ulevit? Tak takový případ opravdu není dobrý. Pokud trestáme dítě, protože překročilo ony mantinely, které jsme stanovili. Chceme zamezit tomu, aby se takové chování znovu neopakovalo. Když například dítě zlobí jiné dítě, fyzicky mu ubližuje.
Dítě musí vědět, proč je trestáno. A onen trest musí být adekvátní jak k věku dítěte, tak k povaze přečinu.
Rodič by měl jednat s chladnou hlavou, a ne ve velkém rozčilení, aby si to hned nevyčítal jako neadekvátní reakci. Trest nesmí být brát jako ponížení dítěte.
Trest se odbude v určitém okamžiku a pak se už k němu nevracíme. Neopakujeme dítěti donekonečna, že něco udělalo, neudělalo.
Pokud jsme si dobře promyslili, čím dítě potrestáme, tak bychom pak měli být důslední.
Pokud je ovšem onen přečin nechtěným, měli bychom to zohlednit. Někdy se dítě snažilo o dobrou věc, ale ono se mu to zvrtlo. Například se snažilo pomoct svému mladšímu bratříčkovi, ale nejen že to nezvládlo, ale bratříček začal ještě plakat, protože sestřička mu neutřela zadeček tak hezky jako maminka. Pak bychom neměli trestat holčičku za to, že ublížila bratříčkovi, ale vysvětlit jí, že měla hezký záměr, ale je ještě malá, aby to dokázala tak dobře jako maminka, ať ještě nějakou tu dobu počká.
Trest by měl následovat hned po prohřešku, a ne až třeba za hodinu, protože hlavně mladší děti si nemusejí uvědomit vztah mezi tím, co udělaly a následkem, tedy trestem.
Jaké jsou tedy druhy trestů?
Za ty, které hodně lidí odsuzuje a za ty, které jitří hodně emocí, považujeme tresty fyzické. Jsou vůbec ve výchově dětí na místě, nebo by je rodiče vůbec neměly používat, protože jde o to, že jsou důkazem, že rodiče nemůže dosáhnout svého sofistikovaným způsobem? Ani dětští psychologové nejsou zajedno.
Pokud jsou ale tyto druhy potrestání použity jenom náznakově, pak se potrestáním pečin uzavře a dál už se dítěti nepřipomíná. Je totiž dostatečně nasnadě, že dítě překročilo onu pomyslnou hranici. Ale pokud je dítě starší, měli bychom adekvátně k věku volit i jiný, sofistikovaný způsob trestu. Protože fyzický trest může být brán jako ponižující a může nechat velký šrám na sebevědomí dítěte.
Kolikrát se rodiče obětují pro děti jen proto, aby jim to mohli vyčítat. Jiří Žáček
Kde je láska, tam je snadné odpouštění. Když je člověk příliš přísný, pak nemá dítě odvahu svobodně a bez obav mluvit a vyjádřit svoje ocity, pak nebude nikdy dost spokojený a bude hledat vybití někde jinde. Odpuštění má svůj význam ve výchově i ve vztazích obecně. Bohužel se teď od milosrdenství a aktů, které se mu blíží ustupuje a pro mnoho lidí je naprosto neznámé.
Pokud máme dobrou zkušenost z dětství, pak taky my sami umíme odpouštět. Když jsme byli malí, žádali jsme po odpuštění. Měli bychom odpouštět i jako dospělí. Pak bude odpuštětno i nám a dokážeme proměnit i lidi kolem sebe.
Když dokážeme dětem odpouštět, týká se to opravdu důležitých věcí, jako jsou závislosti na drogách, vliv špatné party či odchod ze školy. Přehlédnout maličkosti není problém, ale pokud umíme odpustit opravdu závažnou věc, pak umíme opravdově odpouštět.
I když odpustíme, nezavíráme oči před pravdou, víme, kde se stala chyba, ale i tak dokážeme s dítětem jednat láskyplně a s úctou. Ale odpuštění není omluva, chyba je stále chybou.
Když odpustíme, neznamená to, že jsme slabí. Musíme trvat na tom, aby došlo k napravení chyby nebo alespoň na tom, aby nedocházelo k opakování oné chyby. Jde o to, abychom dítě nasměrovali a aby mělo vůli začít znovu.
Pokud odpustíme, pak dokážeme ze situace vytěžit i my. Zbavíme se tak velkého břemene, které bychom s sebou nosili všude, kudy bychom chodili. Dokážeme tak vyřešit složitou situaci a mnohdy to stačí k záchraně nebo zachování vztahu. Odpuštěním dostaneme novou dávku naděje a tu taky dáváme tomu, komu odpouštíme.
Abychom dosáhli schopnosti odpouštět, musíme mít hodně trpělivosti a plnit si předsevzetí, které jsme si dali. Žádné budoucí nebo přítomné obviňování by se nemělo objevit, protože nás uvrhne o krok zpět.
Pokud chybují děti, pak může jít o věc nerozhodnosti, nevědomosti nebo naivity a to bychom měli zohledňovat. Odpuštěním podáváme dětem pomocnou ruku, kterou jim chceme ukázat, že vše se dá zlepšit anebo se o to aspoň mohou pokusit.
Společnost by měla být víc vedena k duchovnu a ono materiálno může všechny snahy a pokusy zadusit, protože budou vnímány společností jako projev slabošství. Ale opak je pravdou, nejde o projev slabé vůle, ale naopak odhodlání a velké odvahy a mírumilovnosti.
Dítě, na jehož natažené ruce se často odpoví odmítnutím, může navždy ztratit schopnost projevovat svou něžnost a vycházet vstříc.
