Již od velmi raného věku Vašeho potomka, by jste mu měly vštěpovat jedno velmi zásadní a důležité pravidlo: „Pomáhat ostatním, pokud je to v jeho silách a neotáčet se k problémům zády.“
Proč je toto důležité?
Možná i ony budou někdy v budoucnu potřebovat od někoho pomoci a velmi snadno by se mohlo stát, že jim dotyční oplatí stejnou mincí, jako odplatu za to, jak se k nim kdysi zachovali.
V první řadě by si měly děti vštěpovat, aby například pomáhaly spolužákům uklidit hračky, obléknout či obout ve školce, popřípadě dělat tzv. záchranou síť. Čímž je myšleno to, že pokud děti ve školkách či školách cvičí při tělocviku a Vaše dítko má za úkol dohlédnout, aby se kamarádovi při nějakém cviku něco nestalo, a přidrželo ho v případě nutnosti. Pak musí dotyčný kamarád vědět, že pokud upadne, Vaše dítě ho zachytí a neuskočí stranou.
Možná jsou to pouhé maličkosti a drobnosti, ale i to je základem pro dobrý přístup k pomoci ostatním do budoucna. Děti by měly umět pomoci nejen svým vrstevníkům ale i dospělým, pokud je to nutné.
Jedná se o výpomoc seniorům či zdravotně postiženým, kterým tato jejich dětská pomoc velmi usnadní život. Jedná se převážně o drobné nákupy pro starší milou paní sousedku, odnesení nákupu či pomoc při přecházení přes přechod.
Nemusí se však jednat pouze o fyzickou pomoc, ale i o duševní. Pokud má doma někdo nějaký problém a potřebuje si popovídat, pak je důležité, aby věděl, že se má na koho obrátit a komu se také i vyplakat na rameni. Což se týče jak dětí, tak i dospělých.
Je mnoho způsobů, jak pomoci ostatním lidem kolem Vás, a Vaše děti by měly mít velký vzor ve Vás, rodičích. Pokud ho nemají, ve své dospělosti si budou všímat pouze samy sebe a problémy a starosti ostatním mu budou zcela lhostejné. Řekne si v duchu, proč by se měl o někoho starat, když o něj nebo ni, se nikdo také nestará…
I zde ale platí pořekadla: V nouzi poznáš přítele. Jak ty k nim, tak oni k tobě. A právě v době, kdy lidé nejvíc potřebují nejvíce pomoci, poznají, kdo opravdu za nimi stojí a jsou vždy nablízku, a neotočí se k nim zády.
Dědičnost? To je přece to, v co věříme, když máme inteligentní děti.Charlie Chaplin
Tento citát je sice úsměvný, ale má něco do sebe. Podpořme své děti, a pokud v nich vidíme kus sebe, pak víme, na co si dát pozor a co naopak rozvíjet. Tak buďme tvůrci jejich štěstí, radosti, optimismu a víry v sebe.
Často chtějí malé děti dorůst velikosti svého idolu, a to bývá kruté, ona krása, inteligence, bohatství, které vypadá jako zářivé zlato je často jenom pozlátko. Ale dětem se zdá být důležité a sami sebe vidí jako malé myšli. Jediným protilékem je jejich sebejistota. Tu jim pomůže vytvořit právě rodina. Ono blahodárné teplíčko, sebeúcta a vnitřní hodnoty, to všechno mohou dát svému dítěti jenom jeho rodiče. Pokud se tomu nenaučíme v dětství, pak v nás po celou dobu zůstává jakási křehkost a zranitelnost, pak hledáme celý život onu oporu, kterou jsme nenašli v dětství.
Pokud vidíme dítě typu „já to nedokážu“, „já to nezvládnu“, pak stačí jednoduchá strategie: dítě je potřeba povzbudit k tomu, aby dokázalo čelit životním nástrahám, strastem, těžkému rozhodování a odpovědnosti přiměřené jejich věku. Například předškolní dítě může rozhodnout, co si obléci, co si dá na jídlo, s kým se bude ve třídě kamarádit. A takové dítě lze naučit povinnostitypu denní ustýlání, utírání prachu, pověšení prádla. Rodič ho přitom pořád povzbuzuje slovy: Ty jsi opravdu šikovný, i tatínek si to myslí.
Děti by rodiče měly přijímat takové, jaké jsou a takové je i oceňovat a mít rádi. Jen tak jim dovolí vyjádřit vlastní individualitu. Pokud dítě nebude přesně podle představ rodiče, a rodiče jim to budou neustále připomínat a připodobňovat si je k obrazu svému, pak tím bude dítě jenom trpět a pocit bezpečí a sebedůvěry tím v žádném případě nezíská.
Je potřeba jim neustále připomínat, že je máme rádi, a to nejen slovně, ale také činy – pohlazením, úsměvem, pusinkou. Je třeba si uvědomit, že jejich přítomnost pokládáme za něco krásného, a ne něco, co je samozřejmé. Proto náš čas, porozumění a ochota naslouchat, když se pohádají se spolužačkou ve škole, když spadnou z kola, když se potřebují vypovídat o své první lásce, to všechno jsou detaily, které tvoří dokonalou mozaiku naší lásky.
Když potřebujeme dítě popostrčit, pak je mít na paměti, že pochvala má větší účinnost než kritika. Takže se otevřeme a mysleme pozitivně. Když uvidíme sklenici způli plnou, pak budeme dobrými vrbami, rádci a pomocníky v kritických situacích, ve kterých se ocitá každý člověk, tedy i naše dítě, alespoň několikrát za život.
Pokud se dítě cítí oproti vrstevníkům slabé, je potřeba mu ukázat a zdůraznit jeho silné stránky. To je ono umění zkompenzovat své slabosti. Každý nemůže být géniem, nebo zručným řemeslníkem, ale každý z nás ovládá jinou stránku, má jiné znalosti, koníčky, nebo záliby, takže pokud vidíme, že se dítě trápí, ukažte mu, v čem je dobrý a co by mohl rozvíjet a v čem se realizovat.
Pokud se dítě cítí na dně, ano, i tak se děti mohou někdy cítit, protože silně prožívají životní situace a ještě k nim nedokáží zaujmout takové rozhodné stanovisko, jako my dospělí, pak jsou tu opět rodiče, kteří dítě podpoří svou životní silou, elánem, zkušenostmi, které nasbírali v průběhu života.
A konečně je důležité dětem předávat nadšení k životu. Dítě se nesmí moc často nudit, musí mít svůj cíl, nebo aspoň představu toho, co by rád dělal, co mu přináší radost a co si bude užívat.
Rodič, který by byl schopen vidět své dítě tak, jaké skutečně je, by potřásl hlavou a řekl: „Vilík nestojí za nic, prodáme ho!“Laecock
Formování osobnosti dítěte je dlouhodobý proces, než vytvoříme své vrcholné dílo, musíme se opravdu snažit. Asi nikdy nepřijde chvilka, kdy si řekneme: A hotovo, moje dílo je kompletní. Teď je mé dítě plnohodnotnou osobností, která je vytvořena a dál už se vyvíjet nebude.Nepomůže neustálé omezování, napomínání, zlobení se, musíme jít krůček po krůčku a pomalinku polehoučku tvořit a zakotvit dobré vlastnosti svého potomka. Nejsou sudičky, které by nad kolébkou přiřkly dětem kouzelné dary, jsme tu my, abychom ty zárodky, které v sobě nosí vypilovali ve skutečně dobré a ušlechtilé vlastnosti. Aby se z nich staly schopnosti, které budou moci uplatnit ve svém budoucím životě.
Co je ale nezbytné a jaké vlastnosti bychom měli podporovat, aby náš malý človíček vyrůstal ve spokojeného a šťastného jedince, který navíc bude moci být hrdý na to, jakým je člověkem a jeho vlastnosti se nám kdysi na stáří vrátí jako šťastně hozený bumerang?
1) První důležitou vlastností je pocit nabytí sebedůvěry. Pokud budeme své děti podporovat, pak také samy uvěří, že toho opravdu mohou dosáhnout a úkolů se zhostí s energií a nadšením. My sami cítíme, které vlohy a dary máme rozvíjet a v těchto činnostech také naše potomstvo utvrzujeme. Také slova ocenění působí velmi kladně. Když prohlásíme: Mám tě rád a jsem hrdý na to, jak jsi šikovný a jak se snažíš. Pak věřte, že svému dítěti nemůžete dát víc.
2) Naučte dítě úctě ke druhým lidem a také k poctivosti. Pokud má někdo sebedůvěru, pak to neznamená, že musí být narcisem, násilníkem a silným egoistou. Ne, naopak, děti se učí mluvit pravdu, respektovat svobodu ostatních lidí, ale také zákony, které nám ukládá stát i naše morálka. Pokud svému dítěti důvěřujeme, pak také ono začne důvěřovat nám. A nezapomínejme na vlastní příklad, pouze když rodiče respektují sebe navzájem, své děti, své okolí, přátele, zákony a morálku, pak mohou takoví rodiče vychovávat bezúhonné a poctivé občany.
3) Když jim svěříme různé domácí práce, tak je naučíme odpovědnosti. Například pomůže nástěnka s pravidelným rozpisem, kdo má co udělat a za co je každý z nich zodpovědný. Taky tehdy je potřeba, aby rodiče dokázali své děti ocenit, i když si jsou vědomi, že by úkol sami zvládli lépe.
4) Dávejme dětem nadšení. To je vlastnost, kterou také děti vstřebávají od svých rodičů, nikdo nemůže zapalovat, když sám nehoří. Nadšení je velmi křehké a pokud začneme tuto nespoutanou touhu u svých dětí dusit, stačí velká kritika, zbytečná ironie, sarkasmus, pesimismus, pak se děti mohou stáhnout a nebudou chtít spolupracovat.
5) Děti by měly být soucitné a citlivé. Právě i empatii a citlivost k problémům a utrpením druhých lidí mohou rodiče snadno rozvíjet nebo ničit.
6) Pokud jsou nějaké obtíže, problémy, překážky, pak není v rodině nic jednoduššího, než je společně překonávat, vzájemně se podporovat a pokud ze situace vyjdeme jako poražení, tak si z ní vzít ponaučení. Nikdy není porážka definitivní, když cítíme podporu své rodiny.
7) Pokud děti umí vyjednávat, je to velká deviza. Naše společnost je bohužel sobecká a taky násilnická. Děti kolem sebe cítí neustále napětí a agresivitu, musí být arogantní a mít ostré lokty, aby se v takové společnosti neztratily. Ale mnohdy je lepší ustoupit nebo dojednat se svým protějškem rozumnější podmínky a ne se prát a bojovat za každou cenu. Toto umění je plodem velkého cviku, který se dá n a učit především v rodině. Zde jsou prapůvody většiny hádek a rozmíšek. Zde dítě naráží na řadu velkých změn. A s těmi se musí někdy hodně bolestivě utkat.
7) Děti by měly být tvořivé. Pokud budou dostatečně stimulovány a podněcovány námi dospělými, pokud bude drážděna jejich zvědavost a zájem o nové a zajímavé věci, pak se budou na svůj život dívat jako na zajímavé a krásné dobrodružství, které stále přináší něco nového a podnětného. Pak se budou těšit na každé nové ráno a budou ve své zvědavosti a zkoumání sami pokračovat. Potřebují jenom vodítko, aby věděly, jak na to.
7) Smích léčí. Pokud se v rodině hodně smějete, tak věře, že děti budou nejen šťastnější, ale také optimističtější a schopny se vypořádat s problémy, které je v životě čekají daleko snadněji než ti, kteří jsou jenom zasmušilí a vážní.
8) Buďte dětem oporou. Buďte pramenem síly, která děti neopouští, buďte tím v zadu, na kterého je vždycky spolehnutí, buďte jejich skálou a životním milníkem, ke kterému se budou vždycky vracet.
Děti by měly dostat od svých rodičů dvě věci: kořeny a křídla. Kořeny směřující do minulosti a křídla, volnost a svobodu, mířící k zodpovědné budoucnosti. (J. W. Goethe)
Pro své děti chceme jenom to nejlepší, a k tomu určitě zařadíme ideální a pohodovou rodinnou atmosféru. Jak se o ni ale máme postarat? Láska je živnou půdou, která udělá z dětí morální a kulturní bytosti, utvoří z nich skálu, na které mohou vystavět svůj život, který bude pevný v základech. Rodina musí být nabita kladným citovým jádre. Nálada musí být upřímná, hluboká a stabilní.
– Každý musí mít čas, energii a taky odhodlání přinést pro své dítě oběť, dát mu jinými slovy sám sebe. Ti, kteří se o to nesnaží skončí v propadlišti, občas je za tím jenom jejich vlastní nedbalost. Každý ze členů rodiny se musí snažit, aby rodina fungovala. Může se stát, že je někdo chvíli indisponovaný, ale od toho jsou tu ostatní, aby mu poskytli ochranný štít a pomohli mu dostat se zpátky do kruhu rodinného.
– Být šťastný za každý den, který můžeme strávit spolu a dávat tak našim dětem najevo, že je nebereme jako samozřejmost, ale jako velký dar, kterého si vážíme a máme jej rádi.
– Dávat si najevo svou lásku. Nestačí si jen myslit, že to, co dělám, je důkazem naší lásky k dítěti, dítě potřebuje ona magická slova i slyšet: Mám tě moc ráda, zlatíčko. Nás to nic nestojí a pokud dítě uslyší laskavá slova častěji, bude sebevědomější a v těžkých chvílích se nebude bát obrátit na své rodiče, protože bude vědět, že jsou jeho přístavem.
– Dělat věci spolu. Protože to posiluje pocit sounáležitost. Nestačí koupit dítěti drahé autíčko na ovládání, ale hrát si s ním, prožívat spolu radosti i starosti, které dokáží stmelit celou rodinu.
– Řešit problémy. Každý má své problémy, a to i dítě. Může se jednat o banalitu, například o to, že se dítě pohádá ve školce s kamarády a moc ho to mrzí a neví, jak se s nimi opět spřátelit. Je to vážný problém, kterému dospělý nepřičítá velkou důležitost, ale pro dítě je to vážný problém a pokud se pokusíme dítěti naslouchat a pomoct mu problém vyřešit, posune nás to o krok blíže.
– V rodině může dítě dostvat zpětnou vazbu, díky které si uvědomuje vnímání sebe sama. Například způsob oblékání, své postoje a názory, myšlenky. Rodina mu nastaví zrcadlo, které je laskavé a s takovou zpětnou vazbou se dítě může hezky vypořádat.
– Rodina musí stát na silném základu. K tomu pomohou společné zvyky, tradice, víra, společná modlitba, společná večeře s vyprávěním si, co se přes den stalo. Vyslechnutí si rad svých příbuzných, sdílení autentických hodnot, které jsou duší rodiny, kterou tvoří porozumění, láska, něha a odpuštění.
Můžeme dětem zaplatit mnohé koníčky, chůvy, kroužky, záliby, ale pokud jim nevštípíme sami lásku a cit pro tyto aktivity, pokud nejsme sami zapáleni a pokud nevidí příklad a zapálení u svých rodičů, tak jim těžko budeme vysvětlovat, že fotbal je kolektivní hra, ve které se nejen vybijí, ale taky se naučí spolupracovat s hráči, vytvoří si kamarádství, posílí kolektivního ducha pokud my sami budeme od rána do večera vysedávat u počítače a křičet na ně kdykoliv se nás na něco zeptají.
V dětech jsou uloženy všechny naše vlastní velké možnosti.
Autor: Lev Nikolajevič Tolstoj
Další pravdou je, že pokud vidíme ve svých potomcích vlohy, které byly dány
i nám, můžeme je rozvíjet, můžeme děti správně zacílit a poskytnout jim
potřebné zázemí, oporu a ochranný štít. Pokud vidí, že my nadšeně
navštěvujeme ochotnický spolek a chodíme hrát divadlo, abychom pobavili lidi i sami sebe, pak bude pro dítě snadnější následovat náš příklad.
Děti potřebují spíš vzory než kritiku.
Autor: J. Joubert
Pokud dokážeme být svým dětem nápomocní a dokážeme ovládnout své vášně, emoce, které by mohli zadupat do země to malé semínko, jež vyrůstá někde hluboko v duši našeho dítěte. Musíme být živnou půdou, abychom poskytli podporu, hnojení a příznivé podmínky k růstu toho maličkého výrůstku. Laskavost, smír a podání pomocné ruky pomůže daleko víc než slova hany, která mohou dětskou dušičku zasáhnout a způsobit celoživotní šrámy.
Děti je třeba vychovávat k lásce k lidem a ne k sobě samému. A proto samotnírodiče musí mít rádi lidi.
Autor: Dzeržinskij
Opět jsme zpátky u pořekladla: Příklady táhnou. Pokud jsme my laskavými a
milými lidmi, kteří dokážou přehlédnout drobné nedostatky u ostatních lidí a
naopak ocenit jejich klady, pak nejspíš i naše děti budou mít vlastnost
empatie, budou oblíbení a budou se cítit mezi lidmi jako ryba ve vodě.
Dopřejme jim to, neboť člověk je bytost společenská, homo sapiens sapiens je
název, který nesme s hrdostí a naplňujme to, co označuje.
