Tatínkové

Jak to říct a nikoho neurazit? Mužské plemeno obecně (samozřejmě existují výjimky!) je zvyklé rozdělovat mužské a ženské povinnosti a děti patří mezi ty ženské. Takže své ratolesti, milují, vychovávají, věnují jím svůj volný čas, žádný problém. Ale nárokují si právo na svůj volný čas a svoje koníčky.

Když přijdou domů z práce, skončila jim směna a nezačíná druhá, jako jejich ženám. Tím pádem více starostí a více práce zbývá ženě. Takže je logické, že odchod ratolestí snášejí statečněji než žena.

Nadále se věnují svým koníčkům a pocity smutku a úzkostí nenechají vyplout na povrch, poperou se s nimi sami v sobě. Ne vždy to ale zvládnou a u extrémních případů se taká mohou objevit deprese.

Žijeme v 21. století a tento problém není nijak zvlášť rozšířený. Ovládá nás feminismus. Spousta žen už není jen obětavých hospodyněk u plotny.

Po vzoru svých manželů budují kariéru, pěstují svoje koníčky, cestují po světě, navštěvují se s kamarádkami a tak podobně. Svoje děti vedou tím pádem k větší zodpovědnosti a samostatnosti a jejich odchod přijímají jako věc zcela přirozenou, na kterou se navíc připravují postupně, když děti tráví stále více času mimo domov.

Dnešní mládež také nespěchá tak rychle od maminky a od tatínka, jak tomu bývalo v dřívějších generacích. 25 – 34 let je dnes celkem normální věk odchodu dětí z domova. Je to výhodné. Nemusejí platit nájem, jídlo, elektřinu atd. Navíc jim maminka vypere, vyžehlí, uvaří, tak kam by spěchali? Je to rozumné, mezitím naberou rozum a zkušenosti do života, našetří nějaké penízky. Hned je to následné osamostatňování jednodušší a veselejší.

Tip: Pokud vám doma chybí někdo, o koho byste se mohla starat (manželovi už vaše péče leze krkem) pořiďte si zvířátko. Pejska například. Žádné „tele“ nebo nějakou bojovou rasu náročnou na výchovu a pohyb, ale něco malého, roztomilého, vděčného za každé pohlazení a vlídné slovo. Vypiplejte si takového tvorečka od miminka a uvidíte, že si ho brzy zamilujete a časem naplní prázdné místo ve vašem životě.

Syndrom prázdného hnízda

Je to pocit, který mají rodiče dospělých dětí, které opouštějí domov (hnízdo) nebo se osamostatňují a připravují se na život bez rodičů. Není to pojmenování nemoci, laicky se tomu tak říká. Ona to ani není nemoc, ale důležitý mezník v životě rodičů, který doprovází stavy úzkostí, někde hraničí s depresí a někdy v opravdové deprese přecházející.

Říká se, že tímto syndromem trpí jenom ženy. Není to ale pravda. Muži to akorát nedávají na sobě tolik znát a navíc se všeobecně věnují více svým koníčkům i při rodině, než jejich drahé polovičky.

Maminky, které celý život zasvětily rodině, výchově a zvláště svým dětem prožívají po jejich odchodu z domu pocity úzkosti, prázdnoty a smutku. Je to normální, byly zvyklé se o ně neustále starat a najednou mají spoustu volného času. Ubyla jim spousta práce a starostí. Takže ano, je to normální, ale pokud to trvá krátký časový úsek.

Pokud už to trvá příliš dlouho, normální to není. Syndrom prázdného hnízda nastává u žen ve chvíli, kdy nejsou schopné začlenit se do normálního života, nemají vůli chodit do práce, na procházky, s kamarádkami na víno, nic. S manželem jsou schopny mluvit jen o odchodu dětí z domu. A o čem jiném vlastně mluvit? Léta řešili jen věci okolo dětí. Bohužel jsou i případy, kdy si v této situaci už manželé nemají co říct a rozcházejí se.

Jak z toho ven?

Děti už se s největší pravděpodobností nevrátí (mohou se sice vrátit za pár let např. po rozvodu nebo v tíživé ekonomické situaci, ale to může přinést víc starostí než radostí), takže se musíte naučit brát to jako fakt a do toho každodenního života se zpátky začlenit. Ne silou, postupně. Zjistěte, co vás baví, oprašte koníčky z mládí, na které jste celý život neměla čas! Hlavně dětem nic nevyčítejte a scházejte se s nimi. Žádné řeči o sebeobětování vám nepomohou! Jsou dospělý a tak s nimi zkrátka musíte zacházet.

Někdy se syndrom prázdného hnízda nešťastně potká s menopauzou a to je potom úplná katastrofa. Taková žena má pocit, že je na konci života, že už ji zkrátka nic nečeká a v tuto chvíli je těžké ovládnout depresi. Pokud máte takovou nešťastnici ve svém okolí, pomozte jí dostat se zpátky do života. Když to nepůjde jinak klidně i s pomocí psychiatra nebo psychologa. Nebude první ani poslední!

Štítek: odchod dětí