ocenění Archives - Bobeček.cz

Velmi nerozhodné děti

Kdyby si děti mohly vybírat své rodiče, ušetřili bychom spoustu rodičů.

Jiří Žáček

Hodně chyb dělají rodiče sami. Pokud by si uvědomili, jaké jejich dítě je a jaké má požadavky a potřeby, co mu udělá radost a co ho naopak srazí k zemi, pak by byla situace o hodně příznivější jak pro děti, tak pro rodiče samotné. Kdybychom si uvědomili, že každé z našich dětí je jiné a požaduje jiný přístup, jiné výchovné metody a jinou formu prokazování lásky a pomoci, pak bychom si jako vychovatelé usnadnili řadu problémů, které budeme v budoucnu muset řešit.

Pokud máme doma nerozhodné dítě, pak si musíme uvědomit, že neustálé pobízení a pošťuchování a srovnávání s jeho vrstevníky nebude zázračná záchrana a zrychlení, ale spíš něco, co ho demotivuje a srazí k zemí. Jak tedy vychovávat takové dítě, které by nejraději odložilo všechny své povinnosti, starosti na zítřek?

Nejprve je potřeba si uvědomit, že povzbuzení dětí je motivující. Ale musí se naučit sami si uvědomit, že cokoliv je trápí a za co si ponesou důsledky, kterých se třeba obávají, s nimi v klidu doma rozebereme. Protože ať se stane cokoliv, vždycky budou doma rodiče, kteří svým dětem poskytnou tak potřebné zázemí, i kdyby zbytek okolního světa, škola, rodiče ostatních spoužáků, učitelé byli proti nim. Nesmíme býti soudcem, ale rádcem a pomocníkem.

Také je dobré takové dítě naučit, aby si samo vytvořilo pracovní plán, do kterého si jasně napíše své cíle, etapy, kritériu. A to tak, aby se mohlo samo včas ujistit a připravit na následky, pokud ona kritéria nebudou dostatečně brzy splněna.

Jeho cíle by měly být dosažitelné a reálné

Dítě, které se nedokáže vypořádat s velkým množstvím práce, kterou je schopno efektivně a samostatně vykonávat, pak nedokáže být dostatečně realistické ohledně času, mělo by si tedy dát určitou časovou rezervu, která mu dá prostor k manévrování, pokud opravdu ona záludná práce či úkol bude stát víc času a přemýšlení, odhodlání, aby ji vzládl. Proto je dobré si dopředu dát časovou rezervu, aby se nestresoval při tom, kdy zjistí, že onen svůj harmonogram z nějakého důvodu nestíhá.

Jestliže děti pracují na tom, aby ten úkol zvládly a vidíme, že se snaží, a úkol přestlo zvládnout nemohly, pak je na nás abychom jejich snahu ocenili a dokázali je povzbudit k dalšímu pokusu a nedemotivivali jejich snahu a úsilí. Když je odměníme i tehdy, když udělali méně než slíbili, pak si lépe uvědomí své vlastní schopnosti a v budoucnu na ně budou nahlížet více racionlně.

Musíme jim taky vysvětlit, proč se zlobíme v případě, že jsme opravdu nespokojeni s jejich projevy, s jejich chováním, s jejich nerozhodností, která způsobila velké problémy. Až budeme mít jasnou hlavu a nebudeme zbyteně roztrpčení, pak můžeme jasně a beztrestně vysvětlit, co se nám nelíbí a co by podle nás šlo udělat rychleji, efektivněji a lépe.

Když děti pochopí, že si na nich ceníme jiných vlastností, než je jenom výkon, pak je to opět další motivace. A oni jsou rádi, že si jich vážíme. Jako rodiče musíme zdůrazňovat kladné stránky a vlastnosti jejich povahy, tolerantnosti, dobrou náladu, dobročinnost či citlivost, které zas chybí jiným dětem. Bohužel naše společnost je tolik zaměřena na efektnost, že to požaduje nejen po dospělých v práci, ale podporuje rys soutěživosti a sebeprosazení už v předškolním věku.

Ale ono je důležité, aby si děti uvědomili, že hodnota člověka spočívá v něčem jiném než jenom v tom, kdo kolik umí nabudovat majetku, kdo má kolik hraček, kdo byl kolikrát na dovolené a kdo má hezčí oblečení. Pak rostou z dětí závodníci, kteří nedělají celý život nic jiného než se honí na úspěchem, za kariérou, a nakonec zapomenou sami na sebe a místo aby si život užívali, tak ho spěchem přeletí.

Jak vzbudit u dítěte sebedůvěru

Dědičnost? To je přece to, v co věříme, když máme inteligentní děti. Charlie Chaplin

Tento citát je sice úsměvný, ale má něco do sebe. Podpořme své děti, a pokud v nich vidíme kus sebe, pak víme, na co si dát pozor a co naopak rozvíjet. Tak buďme tvůrci jejich štěstí, radosti, optimismu a víry v sebe.

Často chtějí malé děti dorůst velikosti svého idolu, a to bývá kruté, ona krása, inteligence, bohatství, které vypadá jako zářivé zlato je často jenom pozlátko. Ale dětem se zdá být důležité a sami sebe vidí jako malé myšli. Jediným protilékem je jejich sebejistota. Tu jim pomůže vytvořit právě rodina. Ono blahodárné teplíčko, sebeúcta a vnitřní hodnoty, to všechno mohou dát svému dítěti jenom jeho rodiče. Pokud se tomu nenaučíme v dětství, pak v nás po celou dobu zůstává jakási křehkost a zranitelnost, pak hledáme celý život onu oporu, kterou jsme nenašli v dětství.

Pokud vidíme dítě typu „já to nedokážu“, „já to nezvládnu“, pak stačí jednoduchá strategie: dítě je potřeba povzbudit k tomu, aby dokázalo čelit životním nástrahám, strastem, těžkému rozhodování a odpovědnosti přiměřené jejich věku. Například předškolní dítě může rozhodnout, co si obléci, co si dá na jídlo, s kým se bude ve třídě kamarádit. A takové dítě lze naučit povinnosti typu denní ustýlání, utírání prachu, pověšení prádla. Rodič ho přitom pořád povzbuzuje slovy: Ty jsi opravdu šikovný, i tatínek si to myslí.

Děti by rodiče měly přijímat takové, jaké jsou a takové je i oceňovat a mít rádi. Jen tak jim dovolí vyjádřit vlastní individualitu. Pokud dítě nebude přesně podle představ rodiče, a rodiče jim to budou neustále připomínat a připodobňovat si je k obrazu svému, pak tím bude dítě jenom trpět a pocit bezpečí a sebedůvěry tím v žádném případě nezíská.

the wife, the girl — Autor obrázku: Ed Garcia

Je potřeba jim neustále připomínat, že je máme rádi, a to nejen slovně, ale také činy – pohlazením, úsměvem, pusinkou. Je třeba si uvědomit, že jejich přítomnost pokládáme za něco krásného, a ne něco, co je samozřejmé. Proto náš čas, porozumění a ochota naslouchat, když se pohádají se spolužačkou ve škole, když spadnou z kola, když se potřebují vypovídat o své první lásce, to všechno jsou detaily, které tvoří dokonalou mozaiku naší lásky.

Když potřebujeme dítě popostrčit, pak je mít na paměti, že pochvala má větší účinnost než kritika. Takže se otevřeme a mysleme pozitivně. Když uvidíme sklenici způli plnou, pak budeme dobrými vrbami, rádci a pomocníky v kritických situacích, ve kterých se ocitá každý člověk, tedy i naše dítě, alespoň několikrát za život.

Pokud se dítě cítí oproti vrstevníkům slabé, je potřeba mu ukázat a zdůraznit jeho silné stránky. To je ono umění zkompenzovat své slabosti. Každý nemůže být géniem, nebo zručným řemeslníkem, ale každý z nás ovládá jinou stránku, má jiné znalosti, koníčky, nebo záliby, takže pokud vidíme, že se dítě trápí, ukažte mu, v čem je dobrý a co by mohl rozvíjet a v čem se realizovat.

Pokud se dítě cítí na dně, ano, i tak se děti mohou někdy cítit, protože silně prožívají životní situace a ještě k nim nedokáží zaujmout takové rozhodné stanovisko, jako my dospělí, pak jsou tu opět rodiče, kteří dítě podpoří svou životní silou, elánem, zkušenostmi, které nasbírali v průběhu života.

A konečně je důležité dětem předávat nadšení k životu. Dítě se nesmí moc často nudit, musí mít svůj cíl, nebo aspoň představu toho, co by rád dělal, co mu přináší radost a co si bude užívat.

Rodič, který by byl schopen vidět své dítě tak, jaké skutečně je, by potřásl hlavou a řekl: „Vilík nestojí za nic, prodáme ho!“ Laecock

Práce pokračuje

Formování osobnosti dítěte je dlouhodobý proces, než vytvoříme své vrcholné dílo, musíme se opravdu snažit. Asi nikdy nepřijde chvilka, kdy si řekneme: A hotovo, moje dílo je kompletní. Teď je mé dítě plnohodnotnou osobností, která je vytvořena a dál už se vyvíjet nebude. Nepomůže neustálé omezování, napomínání, zlobení se, musíme jít krůček po krůčku a pomalinku polehoučku tvořit a zakotvit dobré vlastnosti svého potomka. Nejsou sudičky, které by nad kolébkou přiřkly dětem kouzelné dary, jsme tu my, abychom ty zárodky, které v sobě nosí vypilovali ve skutečně dobré a ušlechtilé vlastnosti. Aby se z nich staly schopnosti, které budou moci uplatnit ve svém budoucím životě.

Co je ale nezbytné a jaké vlastnosti bychom měli podporovat, aby náš malý človíček vyrůstal ve spokojeného a šťastného jedince, který navíc bude moci být hrdý na to, jakým je člověkem a jeho vlastnosti se nám kdysi na stáří vrátí jako šťastně hozený bumerang?

1) První důležitou vlastností je pocit nabytí sebedůvěry. Pokud budeme své děti podporovat, pak také samy uvěří, že toho opravdu mohou dosáhnout a úkolů se zhostí s energií a nadšením. My sami cítíme, které vlohy a dary máme rozvíjet a v těchto činnostech také naše potomstvo utvrzujeme. Také slova ocenění působí velmi kladně. Když prohlásíme: Mám tě rád a jsem hrdý na to, jak jsi šikovný a jak se snažíš. Pak věřte, že svému dítěti nemůžete dát víc.

2) Naučte dítě úctě ke druhým lidem a také k poctivosti. Pokud má někdo sebedůvěru, pak to neznamená, že musí být narcisem, násilníkem a silným egoistou. Ne, naopak, děti se učí mluvit pravdu, respektovat svobodu ostatních lidí, ale také zákony, které nám ukládá stát i naše morálka. Pokud svému dítěti důvěřujeme, pak také ono začne důvěřovat nám. A nezapomínejme na vlastní příklad, pouze když rodiče respektují sebe navzájem, své děti, své okolí, přátele, zákony a morálku, pak mohou takoví rodiče vychovávat bezúhonné a poctivé občany.

3) Když jim svěříme různé domácí práce, tak je naučíme odpovědnosti. Například pomůže nástěnka s pravidelným rozpisem, kdo má co udělat a za co je každý z nich zodpovědný. Taky tehdy je potřeba, aby rodiče dokázali své děti ocenit, i když si jsou vědomi, že by úkol sami zvládli lépe.

4) Dávejme dětem nadšení. To je vlastnost, kterou také děti vstřebávají od svých rodičů, nikdo nemůže zapalovat, když sám nehoří. Nadšení je velmi křehké a pokud začneme tuto nespoutanou touhu u svých dětí dusit, stačí velká kritika, zbytečná ironie, sarkasmus, pesimismus, pak se děti mohou stáhnout a nebudou chtít spolupracovat.

5) Děti by měly být soucitné a citlivé. Právě i empatii a citlivost k problémům a utrpením druhých lidí mohou rodiče snadno rozvíjet nebo ničit.

6) Pokud jsou nějaké obtíže, problémy, překážky, pak není v rodině nic jednoduššího, než je společně překonávat, vzájemně se podporovat a pokud ze situace vyjdeme jako poražení, tak si z ní vzít ponaučení. Nikdy není porážka definitivní, když cítíme podporu své rodiny.

7) Pokud děti umí vyjednávat, je to velká deviza. Naše společnost je bohužel sobecká a taky násilnická. Děti kolem sebe cítí neustále napětí a agresivitu, musí být arogantní a mít ostré lokty, aby se v takové společnosti neztratily. Ale mnohdy je lepší ustoupit nebo dojednat se svým protějškem rozumnější podmínky a ne se prát a bojovat za každou cenu. Toto umění je plodem velkého cviku, který se dá n a učit především v rodině. Zde jsou prapůvody většiny hádek a rozmíšek. Zde dítě naráží na řadu velkých změn. A s těmi se musí někdy hodně bolestivě utkat.

7) Děti by měly být tvořivé. Pokud budou dostatečně stimulovány a podněcovány námi dospělými, pokud bude drážděna jejich zvědavost a zájem o nové a zajímavé věci, pak se budou na svůj život dívat jako na zajímavé a krásné dobrodružství, které stále přináší něco nového a podnětného. Pak se budou těšit na každé nové ráno a budou ve své zvědavosti a zkoumání sami pokračovat. Potřebují jenom vodítko, aby věděly, jak na to.

7) Smích léčí. Pokud se v rodině hodně smějete, tak věře, že děti budou nejen šťastnější, ale také optimističtější a schopny se vypořádat s problémy, které je v životě čekají daleko snadněji než ti, kteří jsou jenom zasmušilí a vážní.

8) Buďte dětem oporou. Buďte pramenem síly, která děti neopouští, buďte tím v zadu, na kterého je vždycky spolehnutí, buďte jejich skálou a životním milníkem, ke kterému se budou vždycky vracet.

Děti by měly dostat od svých rodičů dvě věci: kořeny a křídla. Kořeny směřující do minulosti a křídla, volnost a svobodu, mířící k zodpovědné budoucnosti. (J. W. Goethe)