Soužití dvou generací – 2. část

Jako u všeho v životě i u soužití generací jsou potřeba kompromisy. A nemusí se soužití měnit v menší tragédii a plánovaný úprk. Někdy to může být naopak velice příjemné. V čem? Dělba práce. Mít si komu postěžovat. Nehrozí večery „sama u televize“. Když se řeší nějaký problém, víc hlav víc ví.

Ale nutně musíte mít „svůj koutek“. Místo, kde jste jen svou paní a rozhodujete si o všem sama. Ideálně oddělený byt. Jinak i sebevětší kompromis vyjde na prázdno.

Ruku na srdce

Jakou budu asi já jednou matkou? Tou hudrující nebo bezmezně milující? Či snad tím zlatým středem? Ať tak či onak určitě si budu držet svoje dítě blízko u sebe po celý život, nejlépe pod jednou střechou. A jaká budu asi tchýně? Tímto mým zamyšlením chci hlavně říci, že neodsuzuji ani jeden extrémní případ tchýní. Nevím, jaký mají za sebou život a proč na své dítě hudrují (chtějí, aby z něj byl pořádný člověk, nebo jim to činí potěšení?) nebo naopak zahrnují přehnanou láskou (kompenzují si nedostatek lásky svých rodičů nebo chtějí jenom „podusit“ budoucí snachu?)

Logicky vzato bydlení s rodiči pod jednou střechou zahrnuje ještě jeden velký problém. Dva lidé = dvojí rodičové. Podle jakého klíče se rozhodnout, jestli mám k našim „nasáčkovat“ svého milého nebo se „nasáčkovat já k nim? Válečné porady v obou místech jsou nezbytností, protože koho já považuji za poloboha, může vidět má rodina úplně jinak a třecí plochy se musejí vyřešit hned, ne jim nechávat volný průběh.

A na úplný závěr majetkově vzato. Pokud jsou na vás vaši rodiče tak hodní, že na vás přepíší část nebo dokonce celý dům či byt, netrvejte za každou cenu na tom, že v páru musí být vše na půl. Život se může různě zamotat a vy zůstanete bez střechy nad hlavou a s očima pro pláč.

Soužití dvou generací – 1. část

Tato situace může být vícero důvodů. Velmi pevné citové pouto s rodinou. Prostory k vytvoření vlastního bytu, které je škoda nevyužít (nebudeme přece strkat peníze někomu cizímu, když můžeme zůstat u našich). Ale někdy nejsou ani ty prostory a hlavní roli hraje jen a jen finanční stránka. Většina rodičů po své holčičce nebo chlapečkovi nechce takové částky, které se platí za pronájem nebo hypotéku.

Nezbedné dítě

Doma nehne ani prstem, odmítá rodičům pomáhat, toulá se po hospodách a ještě od rodičů každou chvíli doluje peníze. Taky byste takové doma nechtěli, že?

Co když ale takové dítě máte za manžela a kromě toho, že se sama nervujete, posloucháte ještě stížnosti rodičů a výčitky, proč si ho trochu nepřitáhnete. Vysvětlování, že starýho psa novým kouskům nenaučíš, je jak házet hrách na stěnu. A těžko soudit, jestli má vychovávat maminka nebo manželka, že.

Jak z toho ven? Manžela si opravdu přitáhnout a urychleně vyhledat jiné bydlení. Tak co se tady řeší, když je to tak jednoduché, no ne? Není to jednoduché, samozřejmě. Manžílek nezvedne poslušně kotvy. Proč opouštět rodnou hroudu, kde bydlí všichni kamarádi a rodiče poskytují pravidelný sponzoring? Jen kvůli pár řečem?

Ano, přesně tady je kámen úrazu. Pro tohle přerostlé dítě, je to jen „pár keců“, kdežto vám to přidělává vrásky na čele. Okamžitě vycouvat nebo se snažit změnit zajetý stereotyp? Pokud máte v sobě ještě naději a lásku k partnerovi, věci se mění o něco lépe. V opačném případě vzít nohy na ramena, radím já.

Maminčin mazánek

Snídaně do postele. Každý den teplá večeře. Věčné uklízení poházených věcí. A to vše úsměvem a s radostí. Teď nemluvím o vás, o zákonité manželce, ale o milující mamince, která to všechno dělá ráda, a vy to stejně neumíte tak dobře, jako ona. Tyto matky předvádějí jepičí lásku a vás by láskou sežraly nebo hladily, až vyhladily. Berou vás jako konkurenci. Ano, není to nic jiného než konkurenční boj a žárlivost.

Osoby tohoto ražení se nikdy nesmíří s tím, že jejich „miminko“ odrostlo a vytváří si vlastní život. Ještě k tomu s nějakou cizí ženskou, která se o něj neumí postarat. No co když bude mít hlad nebo mu zapomenete přišít knoflík? Radím jediné, odstřihnout pupeční šňůru. Bude to bolestivé a vy už navždy zůstanete tou, která ukradla lásku jejího syna.

No není to ideální, ale lepší než se celý život nechat komandovat pod jednou střechou.

Sourozenecká rivalita

Ti z Vás, kteří máte starší či mladší sourozence, jste zcela jistě zažili vzájemnou rivalitu. Ve většině rodin se jedná o běžné soupeření, kdo z Vás bude mít lepší známky, kluky nebo náklonnost rodičů, ale pozor, obyčejné dětské soupeření může přerůst i do „vražedné“ nenávisti.

Běžné sourozenecké rozepře a prudké hádky o hračky a později třeba i kluky, většinou rodiče vyřeší výchovným pohlavkem, přísným trestem, zákazem oblíbených činností či domácím vězením.

Šťouchance do žeber, škrábání, tahání za vlasy, nadávky a podobné projevy nesouhlasů mezi bratry, sestrami či kombinací obojího, je velmi častým jevem, a téměř každý to zažil. Zároveň ale každý dobře ví, že po každé hádce, nedorozumění či hádce, přichází na řadu usmíření a nalezení určitého kompromisu, s nímž budou všichni spokojeni, alespoň na nějakou dobu, než – li skončí „klid zbraní“ a najde se nový důvod, proč se trochu mezi sebou opět pošťouchnout.

Ale pokud by se jednalo o něco důležitého, každý sourozenec bude stát po Vašem boku a bude se Vás snažit chránit a pomáhat.

Mnoho sourozenců spolu dokáže vycházet v dobrém a drobné rozmíšky a neshody vyřeší smírnou cestou. Většinou u malých dětí je nejčastěji k vidění, jak si malý sourozenci vyřizují své rozdílné názory. Dokáží se dohadovat celé hodiny o to, kdo si bude s jakou hračkou hrát, kdo z nich půjde uklidit nepořádek, nebo který z nich si „hačne“ mamince nebo tatínkovi na klín a pomazlí se.

Když jeden z dětí vidí to druhé, že mu některý z rodičů věnuje trochu více pozornosti, snaží se okamžitě upoutat pozornost, aby docílil opačného efektu ve svůj vlastní prospěch. Problém vyvstane v okamžiku, kdy se dítě sedící u rodiče nechce nechat „vystrnadit na vedlejší kolej“. Začne svého sourozence plácat po rukách, zadní partii těla či dokonce štípat a tahat za vlasy, jen aby dalo najevo, že se mu jeho počínání nelíbí. Pak rodiči nezbývá nic jiného, než potrestat všechny aktéry stejnou měrou.

V pozdějších letech si mezi sebou neshody dotyční řeší sice podobným způsobem, ale s větším důrazem a grácií.

Ale i dospělí sourozenci dokáží bojovat za svá práva, místo facek používají sílu slov. Ale i slova mohou ublížit a někdy i mnohem více, než – li políček do tváře. Dokonce i starší generace se dokáží při setkání s rodinou řádně rozohnit. Bohužel je stále častějším jevem, že se sourozenecké pře změní v nenávist, která přetrvává spoustu a spoustu let, a ani smrt jednoho ze zúčastněných, tomu nepřetrhne nit nevraživosti.

Proto jedna rada – snažte se najít nějaké řešení problému a nezáviďte jeden druhému. Nestojí Vám to za to.

S odstupem času začnete uvažovat o tom, zda Vaše jednání bylo skutečně správné, pořád to bude Váš bratr nebo sestra, a to se nikdy nezmění. Budete cítit, jako by Vám chyběla část Vašeho já. Hoďte za hlavu všechno, co bylo důvodem pře, sourozence Vám nikdo a nic nenahradí!

Plané sliby

Nikdy neslibujte Vašim potomkům nic, co nemůžete dodržet! Dojde totiž akorát k tomu, že Vás Vaše ratolesti začnou nenávidět.

Totéž platí i o jakémkoli slibu daném komukoliv. Nejhůře to však snášejí ti nejmenší členové naší společnosti. Raději se řiďte mottem, že pokud někomu něco chcete dát, neslibujte a rovnou mu to doneste, vezměte dotyčné dítě nebo děti na výlet v den, kdy se má podle Vás uskutečnit, ale nikdy to raději neslibujte, protože jakmile dítěti řeknete, že na výlet jet nemůžete, protože Vám právě zavolal Váš zaměstnavatel, že musíte jít do práce.

Nebo pokud jde o nějaký dárek, např. pro neteře nebo synovce, který nakonec nikdo nedonese, rodiče pak těžko svým ratolestem vysvětlují, proč jim strýček, nebo tetička nepřinesli slíbenou hračku, sladkost či nedodrželi slib, že společně strávíte víkend.

Hodně maličké děti sice ještě nemají tolik rozumu, aby to chápaly, ale starší třeba již 4leté děti tomu rozumí již velmi dobře. Ale i starší děti v pubertě tomu velmi, velmi dobře rozumí. Jsou sice schopny své city dobře skrývat, ale stačí chvilku pozorovat výraz jejich tváře, gesta či chování k ostatním členům rodiny nebo kamarádům. I dospělí lidé špatně snášejí plané sliby, které jsou opakovaně rušeny a nedodržovány.

Každý na tyto situace reaguje jinak, někdo to raději přejde a nevšímá si toho, ale někteří bohužel reagují nepřiměřeně, hystericky nebo dokonce třískáním dveří a nádobí. Často se ocitají i jen tak v pozadí tohoto neustálého kolotoče nesplněných přání. Musí z povzdálí sledovat, jak někdo na kom Vám strašně moc záleží, trpí a je zklamán natolik, že velmi brzy přestane důvěřovat celému světu.

Jedna rada, pokud je to ve Vaší moci alespoň nějaké to přáníčko či slib splnit za někoho jiného, pokuste se o to. Není dobré ale hlavně mladší generace musela tak brzy dospět v ohledu důvěry a ponížení vůči jejich osobě. Vidět totiž rozzářené oči osoby, které splníte jedno z jeho malých přáníček, třeba jen maličkostí, je to nejcennější, čeho můžete ve Vašem život docílit.

A pokud již někomu něco slíbíte, tak se to pokuste dodržet!!! Slzy v očích dítěte i dospělého dokáží zlomit srdce nejen Vám samotným ale i dotyčné osobě. Nedodržené sliby jsou jedním z nejhorších způsobů, jak ztratit důvěru osoby, která je pro Vás velmi důležitá.

Rodiče vs. děti

RODIČE vs. DĚTI

Vztahy jsou vždy komplikované a snad nejčastěji narazíte na problémy vzniklé mezi rodiči a jejich dětmi. Mnozí z rodičů se potýkají se vzpurností, svéhlavostí či dokonce divokou pubertou svých potomků. Matky se snaží komunikovat se svými dcerami a otcové se svými syny. Při tomto rozdělení rolí je to pro všechny strany mnohem snadnější.

Pro dívky je podstatně lehčí, popovídat si se svou maminkou o svých dívčích snech či problémech s chlapci, stejně jako pro chlapce je snadnější „pokecat“ se svým tátou, než aby šli za mámou, jež by jejich problémům jistě nerozuměla. Mnohdy to dětem totiž připadá nepřirozené a nebo se dokonce stydí, aby šly za rodiči opačného pohlaví.

Ale i malé děti hřeší na svůj věk a „provokují“ své rodiče, co vydrží. Začnou se vztekat, ječet a házet hračkami, zatímco po očku pozorují, jak na to jejich rodiče zareagují. Rodiče se snaží svým dětem vštípit určitou disciplínu, ale ne vždy docílí svého kýženého efektu.

ALE POZOR! I děti mohou mít problémy se svými rodiči! Rodiče mohou nepřiměřeně reagovat na určité situace a děti to odnesou mnohdy tvrdým trestem. Nesmí jít ven, musí sedět doma u učení či dokonce „ výprask“. V takovýchto případech se pak děti doma bojí říci o svých špatných známkách ze školy, školní i jiné šikaně, a pak řeší svůj vztah vůči svým rodičům též nepřiměřeně: mohou začít utíkat bez dovolení ven za kamarády, uzavírají se samy do sebe, nemají chuť se učit či „nedejbože“, jim přijde na mysl útěk z domova či sebevražda. Křik a násilí nic nevyřeší.

Jenže za kým jít? Komu se svěřit? Kdo mi pomůže? Milý rodiče, milé děti, existují tzv. LINKY DŮVĚRY. Nebojte se zvednout telefon a poradit se s odborníky! Děti, svěřte se někomu, třeba i někomu z příbuzných či ve škole. Pro rodiče pouze jedna rada: Snažte se se svými dětmi více mluvit, pochopit jejich dětské duše, a hlavně, pokuste se držet své nervy trochu více na uzdě, i v okamžicích, kdy máte pocit, že byste nejraději své potomky přerazili vejpůl! A totéž platí i naopak!