Povinnosti dětí

Každý rodič by měl své potomky od malička učit, že i doma musejí mít své povinnosti, jež musí plnit bez odmlouvání a se samozřejmostí jim přirozené. A jaké povinnosti by měli děti doma plnit?

Většinou je to na uvážení samotných rodičů, ale základní věci, jako uklízení si hraček potom, co si dohrají, odnést obal od sušenky do koše nebo odnesení špinavého kousku oblečení, jež si svléknou do koupelny na vyprání, zvládne každé menší dítko bez problémů.

Tedy obvykle tomu tak bývá, pokud se zrovna Vaše dítko nerozhodne stávkovat a odmítne tyto činnosti vykonat. Pak nezbývá než se obrnit obrovskou trpělivostí a snažit se dítěti vysvětlit, že čím dříve si po sobě uklidí rozházené hračky v pokoji, tím dříve bude moci například jít ven na procházku, nebo pomoci Vám s přípravou jídla.

Větší děti by si měly uvědomit, že je důležité doma rodičům alespoň trochu pomoci s chodem domácnosti.

Nejenže to usnadní rodičům veškerou starost o domácnost, protože obvykle bývají velmi unaveni z práce, ale pokud jsou základní domácí povinnosti splněny co nejdříve, mají pak rodiče více času na to, trávit čas se svými potomky hraním her, učením a celkově trávení času společně jako rodina.

Větší děti bez problémů zvládnou vynést odpadky do popelnice, umýt nádobí, vyluxovat, utřít prach nebo ustlat po sobě postel či uklidit vyprané a vyžehlené prádlo do vlastní skříně. V případě, že se však Vaši potomci mají problém mezi sebou dohodnout, který z nich jakou činnost bude vykonávat, je tu jednoduché řešení. Sestavte rozpis služeb.

Usnadní to celý chod domácnosti a omezí to dohadování mezi dětmi, že ten či onen měl udělat to či ono. Rozvrhněte jim po dohodě s nimi, co kdo bude dělat, a pak nic nebrání jejich vykonání. Je totiž pravidlem, že každý z nás má tendenci odmítat vykonávat nějakou činnost, která ho nebaví a mají k ní odpor.

Ale i v takovém případě je nutné, aby se alespoň jednou za čas této činnosti věnovali, aby nezískaly dojem, že nemusí plnit své povinnosti. Někdo by tyto povinnosti mohl nazvat dětským otroctvím, ale i rodiče Vašich rodičů požadovali, aby měl každý člen rodiny splněny své povinnosti, než bude moci jít ven s kamarády ven řádit.

A trocha té domácí práce rozhodně nikomu neuškodí. Spíše naopak, podpoří to jejich sebevědomí, protože se budou cítit důležití, protože Vám mohou doma pomáhat a v dospělosti se jim to rozhodně bude hodit, až budou mít vlastní rodinu.

Nesnažte se však ani, milý rodičové, Vaše potomky od těchto povinností, distancovat! Někteří rodiče jsou sice toho názoru, že děti by si měly užívat své dětství a nezatěžovat je nějakou tou domácí prací, ale děti by si na to mohly velmi snadno zvyknout a v budoucnosti je pak budou odmítat vykonávat úplně.

Posměch

Dozajista se Vaše děti již setkaly s tím, že se jim nějaké jiné dítko či dokonce dospělý, posmívá. Může se jednat o jednorázové jednání, ale i o opakované, což již hraničí se šikanou!

Pokud se setkáte s takovýmto posměchem vůči Vašemu dítěti, pak dozajista nenecháte „kámen na kameni“, a budete Vaše dítě bránit. Což je pochopitelná i samozřejmá reakce každého rodiče.

Pokud se Vašemu dítěti posmívá jiné dítě, je to pro ně obrovský šok. O to je pak pro ně ještě těžší, pokud se něčeho takového dočkají od dospělého. Vy pak doma musíte plačící dítko utěšovat s vysvětlováním, že děti jsou hloupé a ještě nemají tolik rozumu, aby chápaly, co může jejich chování způsobovat ani není férové. U dospělých pak, že nerozumí dětem, nebo že jsou prostě hlupí. Aby se snažily toho nevšímat.

Sice to není nic lehkého, ale lidská hloupost někdy nezná mezí. A co bývá nejčastějším důvodem k posměchu? Maličkosti a nepodstatné malichernosti, jako:

odstávající uši či vlasy
oblečení
velký nos
pro ostatní málo drahé či již použité hračky či kolo
dokonce i parodují chování Vašeho dítka, pokud například chvíli předtím vztekalo nebo na Vás udělalo nějaký obličej
brýle
ještě neumí mluvit, nebo má vadu řeči…

Důrazně dotyčného nebo dotyčné pokárejte, či chtějte kontakt na jeho/jejich rodiče, že takovéto chování nebudete akceptovat! Pokud nad tím pouze mávnete rukou s tím, že se to spraví samo, pak opak, může být pravdou, a může to vyústit až ke zmíněné šikaně.

To, že má někdo umazané tričko, neznamená, že v tom chodí i spát. Nikdo na celém širém světě není dokonalý, ani charakterově ani vzhledově stejný, takže velký nos elegantně dokáže dítěti nahradit svým důvtipem a laskavostí.

A ti, kteří se posmívají, si spíše léčí své vlastní komplexy a nedostatky, na mladších a slabších.

Přísnost

Hodně dětí se doma potýká s velmi přísnými rodiči. Problém však mezi dětmi a rodiči může vyvstat, pokud to rodiče se svou přísností až moc přehání. To pak takovéto děti dělají úplný opak toho, co se od nich očekává.

Budou ještě více projevovat svou rebelii, místo toho, aby své rodiče náležitě respektovali a zároveň jim projevovali i náklonnost a lásku, tak jak by to mělo být ve všech rodinách s dětmi .

Pokuste se být k Vašim dětem tolerantní,vždy ochotni vyslechnout pocity i názory těch nejmladších. Přehnanou přísností vůči Vašim potomkům vůbec ničeho nedosáhnete, spíše naopak. Hledejte přijatelný kompromis výhodný pro obě strany . Čím více budete dětem zakazovat, tím více se bude projevovat jejich svéhlavost a paličatost.

Budou se snažit dosáhnout svého cíle za každou cenu a půjdou třeba i „hlavou proti zdi“. Ječení, křik, slzy, zákazy i příkazy, stejně jako tresty, Vám zaberou možná jen zpočátku, ale pak si dítě „postaví hlavu“, a udělají pravý opak toho, co mají .

Určitá přísnost musí být, ale s mírou. Pak se dozajista dokážete navzájem respektovat a Vaše soužití v jedné domácnosti bude podstatně jednodušší . Přehnaná přísnost rodičů totiž může snadno vést i k tomu, že se Vás Vaše děti začnou bát! A to je to nejhorší, co se může stát! Budou se obávat za Vámi přijít, pokud by na nich něčím či někým bylo spácháno příkoří, nebo i s tím, že dostali ve škole špatnou známku.

Vše může „nabobtnat“ do takových rozměrů, že budou odmítat chodit i domů, a problémový vztah s rodiči začnou děti řešit nesprávným a nebezpečným způsobem.

Drogy
Alkohol
Poruchy příjmu potravy
Sebepoškozování
Vlastní agresivitou vůči svému okolí
Hazardem
Krádežemi atd.

I Vy, rodiče, musíte respektovat Vaše potomstvo, aby se projevila zpětná vazba. Svým jednáním srážíte sebevědomí Vašich děti a oni pak mohou začít reagovat nepřiměřeně.

Proto, milý rodičové, přísnost – ANO, ale s mírou. Mluvte s Vašimi dětmi a chovejte se k nim, tak, jak chcete, aby se děti chovaly k Vám!

Poradny a odborníci na děti

Pradny a odborníci na děti

Stále více a více rodičů si neví rady se svými potomky. Mají pocit, že jim „přerůstají přes hlavu“ a jejich nepřiměřené reakce ve vypjatých i obvyklých situacích, je pro ně neúnosná. Připadají si bezradní, a s pocitem selhání ve výchově další generace. I oni pak v nastalé situaci reagují neadekvátně.

Lasse is het er niet mee eens — Autor obrázku: Edwart Visser

Projevy dětí:

– křik

– slzy

– cílené ubližování sourozencům

– agresivita vůči všem členům rodiny (i dospělým)

– hysterické záchvaty

– kopání

– házení i ničení různých předmětů

– rozbíjení hraček

Projevy rodičů:

– různé formy trestů

– křik

– slzy a apod.

Už nevíte kudy kam? Jak celou věc řešit?

Navštivte odborníka přes dětskou psychiku či různé poradny zaměřené na podobné problémy.

Buď je navštivte i s dítětem, či sami, nebo pokud se za Vaše problémy natolik stydíte, že se tam nedokážete cítit dobře, pak lze využít možnosti zůstat v anonymitě. Jak?

Na internetu již v dnešní době existuje nespočet odkazů na různé odborníky i on – line poradny. Tam můžete pod pseudonymem napsat o svém problému, o tom, co cítíte, o chovaní Vašich dětí a jejich nepřiměřeném reakcích, a nakonec požádat o radu, jak celý problém řešit .

Zanecháte tam svou emailovou adresu a dozajista se najde někdo z řad odborníků, kdo dokáže odpovědět , a poradí nějaký vhodný způsob řešení.

Dokonce i na různých fórech, se o své problémy s dětmi, můžete podělit s jinými lidmi, prožívající podobné situace, jako Vy.

Nezoufejte si, vždy existuje nějaké řešení a díky moderní době a díky internetu, se dá ledacos vyřešit a najít.

Jak dětem vhodně vyhubovat

Někdy je pro rodiče velmi těžké akceptovat své děti, jsou nevrlí a rádi by poslali své děti někam jinam, ale to nejde a čím dřív se naučíme dobře zacházet se svými dětmi, tím lépe.

Děti nejsou jenom hodné, umí i pořádně pozlobit. V takových případech se rodiče často zlobí a je po rodinné pohodě. Základem rodičovské lásky je účinná disciplína a pořádek. Pokud nenapadneme sebevědomí svých dětí. Mělo by mít naopak pozitivní a trvalý následek. Pokud ale lze dosáhnout nápravy jinak než hubováním, pak vyčerpejte všechny ostatní možnosti.

Když rodič zůstane klidný, je to lepší než když vyhrožujeme nebo dětem dáváme negativní příklad, jak řešit krizové situace. Nenechejme se unést a nepoužívejme svou přirozenou autoritu k tomu, abychom ji brali jako prostředek k vybití svých vášní. Jedná se o naše vlastní děti, proto je zachování klidu víc než důležité.

Hněv, kterým bychom se mohli nechat strhnout, může za hodně chyb, kterých se dospělí na svých dětech dopouštějí. Pokud to jde, měl by být zcela potlačen. Může to vyznít jako pohrdání dětskou dušičkou a osobností. Pokud budeme dítě napomínat se soucitem a láskyplností, pak může toto napomenutí být opravdové a mít dlouhodobé dobré důsledky.

Vyhubovat bychom měli ihned po přečinu a nečekat velmi dlouho, protože pak by si dítě nemuselo spojit příčinu a následek.

Pokud se rozhodneme vyhubovat, pak důsledně. Vysvětlíme, co se nám nelíbí, proč se nám to nelíbí, jaké pravidlo dítě překročilo a jak by mělo jednat v budoucnosti. Pokud dítě vyhubování pochopí, pak určitě nebylo zbytečné, proto je jasné a jisté.

Pokud je důsledkem špatného chování, a není důsledkem nervozity a únavy rodičů, pak je i správné. Bude pozitivní tehdy, když si dítě uvědomí, že nemá být ani souzeno ani pokořeno. Je mu sděleno, proč se rodič zlobí a proč jednal špatně. Dítě máme pořád stejně rádi, to, co se nám nelíbí, je ono nesprávné chování, proti němu jsou naše výtky namířeny. Proto se dítěti připomínáme oním vyhubováním – aby si uvědomilo, co udělalo.

Musíme si uvědomit psyché svého dítěte. Pokud máme doma velmi citlivé dítě, pak volíme slabší intenzitu vyhubování. Ti, co už kolem sebe mají vytvořeny silné obranné zdi, můžeme častovat silněji. Ale pokud s hubováním skončíme, pak netřeba se k tomu při každé příležitosti znovu a znovu vracet, dítě by takový krok vnímalo jako ponižující.

Odneslo si dítě něco z našeho hubování? Pokud ano, pak bylo účinné, ale to uvidíme až na jeho dalším konání v budoucnosti.

Rodiče musí být zajedno, matka i otec tak budou respektováni. Pokud půjde matka proti vůli otce, pak bude zmateno i dítě. Oba tak musí respektovat stanovená pravidla a děti jsou s nimi také srozuměni.

Dítě, které vstupuje do puberty se často chovají nesprávně a někdy se zdá, že ony špatnosti dělá snad naschvál. Když ví, že maminku zlobí, když se chová vulgárně, tak naopak nezdraví a používá sprostá slova. Když má maminka a tatínek rád klid, schválně jim ho odmítá dopřát a buší do bubnů. Neposlušnost ovšem do této věkové kategorie patří a rodiče jim musí soustavně pomáhat, a to i v důležitých otázkách, které jejich děti z principu odmítají.

Pokud rodič sám ukáže, že je neklidný, rozzlobený, pak určitě svému dítěti moc nepomůže. Nedejte se tedy strhnout neklidnou a rušnou atmosférou.

Neustálým hubováním a kritikou dítě upevníme v domnění, že si je zaslouží a snížíme jeho sebevědomí. Taková kritika není nutná. Je důležité zaujmout pozici pomocníka a rádce, když je nějaký problém, pak není potíž se na mě obrátit, rád ti pomůžu. Neboj se mi se vším svěřit, když budu moci, pomůžu ti, když ne, budu tě podporovat.

Ideální prostředí pro výchovu dětí

Má-li se dítě vyvíjet po duševní a charakterové stránce ve zdravou a společnosti užitečnou bytost, musí vyrůstat v prostředí stálém, citově příznivém, vřelém a přijímajícím.

Zdeněk Matějíček

Současná rodina se potýká s různými problémy, ať už ekonomického, ekologického nebo citového rázu. Nesmíme zapomenout i na rostoucí kriminalitu a násilí. Většina vztahů a krajních situací je řešena agresivitou, lidé prahnou po majetku a v rodinném prostředí chybí úcta, tolerance, vstřícnost, která byla v rodině zakořeněna od nepaměti.

Od útlého dětství formují rodiče své děti, pak se k roli vychovatele řadí i školka, škola, mimoškolní zařízení, kamarádi atd. Pokud rodina a výše zmínění instituce ovlivní chování dítěte k negativnímu směru, pak nasměřují i jeho další jednání a způsob myšlení.

Rodina má dítě vychovávat a podílet se na jeho vývoji ve zdravou osobnost. Proto je dítě vychováno v prostředí, které má být vřelé, citově příznivé a stálé. Rodina stojí na počátku a proto má možnost ovlivňovat vývoj dětí v jeho nejcitlivějších fázích. Přirozeným způsobem je schopna uspokojit základní psychické potřeby. Rodina je pro dítě modelem, který si nese s sebou do života a díky kterémů bude proměňovat a uzpůsobovat své další vztahy, které ho v životě čekají.

Dítě je zviditelněná láska.

Novalis

Dítě potřebuje jistotu. Ta dokáže vytvořit jedince se zdravým sebevědomím. Trvalost a hloubka vztahů mezi rodiči a dětmi, pozitivní intenzivní prožitky, radost provázejí dítě po celou dobu jeho života. Kdykoliv když prožívá patové situace, může čerpat z rezerv, které si utvořil a které mu pomáhají v těžkých životních chvílích.

Zásadní je zejména vývoj jedince do šesti let, tedy předškolní období. Délka dětství se ale pod vlivem individuálních i společenských podmínek liší a je ovlivněna taky potřebami a mírou podpory dospělých. Problémy, které přetrvaly z dětství se jako červená nit proplétají celým životem.

Dříve byly role jasně rozdělené. Maminka se starala o děti a o domácnost a otec chodil do práce a staral se o rodinu materiálně. V současnosti je velkým problémem, že se oba rodiče snaží prosazovat se ve své profesi, a tak přibývá manželství, kdy oba rodiče budují kariéru a na své dítě nemají tolik času, elánu, trpělivosti. Je ale třeba si připomenout, že dítě se učí hodnotám na základě a příkladu, jaký vidí ve své rodině. A ten si taky odnáší do svého pozdějšího života, i do života dospělého jedince, kde uzavírá podobné vztahy, ať už harmonické či nikoliv.

Odchovat děti je nejistá věc, neboť úspěch je tu pln zápasů a starostí a neúspěch je větší nad jiné bolesti.

Démokritos z Abdér

Supermani kolem nás – 2. část

Svůj velký podíl na sebereflexi dětí má i reklama. Je zde prosazován kult fyzické krásy, lidé jsou zde zdraví, silní a pružní a všichni nutí nám i dětem různé chemické berličky v podobě léků a různých preparátů, po kterých se budeme okamžitě cítit lépe a omládneme. Když vidí a vnímá všechny informace bezbranné dítě, pak je možné, že je bude nekriticky přijímat podle toho, co zrovna diktuje móda. Jediným způsobem, jak mohou rodiče své děti chránit před nekritickým přijímáním všech důležitých informací, které na ně sypou média, je jít vlastním příkladem.

Děti se musí naučit řešit problémy a rodiče jim mohou poskytnout vzor, jak si mají v kritických situacích počínat. Děti dnes reagují na problémy buď melancholickým únikem, nebo zbytečnou agresivitou. Rodiče dětem ukazují cestu, jak používat vlastní inteligenci a charakter k tomu, aby se podařilo potíže zdolávat. Nejprve musí mít člověk sám o sobě dobré mínění a usilovat o dosažení určitých cílů s použitím určité taktiky a charakteru. Musí si být ale dopředu vědom, že součástí snažení je námaha, trpělivost a také píle a obětavost. Když narazí na problémy, pak před nimi nesmí couvnou, ani na ně zaútočit, ale účinně je řešit.

Děti se musí naučit řešit problémy a řešit je samy za sebe. Přijímat svou vlastní identitu a být s ní spokojeni, ne se schovávat za Supermany, Spidermany a Xeny. Pak by mělo být dítě motivováno a mělo by se mu zdůrazňovat, že je taky hrdina, protože dokáže ochránit mladší sestřičku před zlobivými kluky ve školce a sestřička se díky němu nemusí bát chodit do školky. Taky pomáhá mamince a maminka má potom víc času na oba dva, takže ji zachrání od toho, že by nevěděla, kam dřív skočit a neměla by večer čas na pohádku.

Jsou to sice na první pohled banality, ale právě z těchto střípků se tvoří sebedůvěra, vztah s rodiči, zdravý pohled na svět, schopnost odlišit zrno od plev. A právě toto jsou pilíře, na kterých stojí šťastné dětství a jsou taky základními stavebními kameny pro další život.

Supermani kolem nás – 1. část

Když se podíváme na televizi, posloucháme rádio, přečteme si noviny, máme pocit, že se svět skládá ze supermanů, superhrdinů, supermodelek, Barbie, Kenů, multimilionářů a není divu, že se jim naše děti snaží aspoň trochu připodobnit.

Hodně dětí svůj vzor ještě nemá a hledá ho. Ale hodně z nich je fascinováno svými idoly, kteří jsou médii prezentování jako extrémně hezcí, bohatí, chytří, vážení atd. Pak také děti, na které je vyvíjen takový tlak se snaží nezapadnout do davu a snaží se svou vizáží i osobností kopírovat svůj vzor, ať už je to Spiderman, Madonna, Eminem či další hvězdy.

Pokud chceme, aby se naše dítě zbytečně netýralo tím, že se stylizuje do role svého vysněného idolu, kterým být ale nemůže, pak je na nás, abychom mu představili jiné pojetí světa.

Elenor Rooseveltová prý řekla: „Nejjistějším způsobem, jak dětem podat těžké věci, je představit je jako snadné.“ A to se dá aplikovat i na naše děti.

Když jsou často vychovávány v prostředí, které jen hýří výčitkami či zažívají příliš uvolněnou výchovu, která je shovívavá (což je zástěrka pro pohodlí či lenost jejich rodičů, kteří se dětem snaží zajistit dokonalou existenci bez námahy), pak se nemůžeme divit dítěti, že hledá idol, ke kterému by se mohl upnout a který bude formovat jeho život.

Život bez utrpení se může rychle stát životem bez skutečné radosti. Protože se mládež velmi nudí, protože jí chybí stimuly a výzvy, jsou navyklí na přepínání kanálů na televizním přijímači a hledají, co se jim líbí a co ne. Hledají pozitivní náladu, hledají něco, z čeho by mohli mít rychle a bezbolestně dobrý požitek. A co vidí – vidí ty bohaté, krásné a slavné, kteří ovládají svět. Ti mají hodně peněz a žijí okázale, jsou úspěšní a celý svět je zná, soupeří mezi sebou, kdo bude mít větší úspěch, kdo vyhraje víc soutěží.

V takové situaci se musí umět dítě obrnit a zvládat bolest, jak psychickou, tak fyzickou. Někdy jim věnujeme přehnanou péči, tak stačí malá oděrka a zdá se, že se zhroutí celý svět. Někteří rodiče se snaží eliminovat veškeré fyzické i psychické nepohodlí.

Výchova dětí – 2. část

Tlak doby je neúprosný, všichni mají hodně kroužků, prezentují se na besídkách, vystavují svá dílka, mají koncerty. Je hezké své dítě nějakým způsobem začlenit a začít, ale nesmíme jeho den zaplnit množstvím aktivit a zapomnět na to, že je to pouze dítě, které si chce hlavně hrát. Nemusíme ho nechat jako dřevo v lese, ale taky zaplnit jeho den takovým množstvím aktivit, aby to hezky zvládlo a nebralo je jako obtěžující.

Když má dítě dětský pokojíček, pak má prostor pro své vlastní já, pro to, aby byl dostatečně kreativní, aby se vyvíjel, sám byl schopen se zabavit, a taky jako každý dospělý potřebuje osobní prostor a místo sám pro sebe.

Když vedeme dítě k samostatnosti, děláme taky dobře. Stačí když se naučí pár jednoduchých záležitostí, jako je uklízet si po sobě pokojíček s hračkami. Pomůže taky, když se dítě naučí nenápadně samo komunikovat s okolím, když například v obchodě poděkuje paní prodavačce, když dá dítěti v kočárku dudlíček, aby neplakalo, když pomůže mamince otevřít dveře do bytu, protože má maminka těžké tašky, když něco jí a dokáže se sám o sobě rozdělit s bratříčkem či sestřičkou.

Je příjemné, když je dítě jako ryba ve vodě v dětském kolektivu. Když například chodíme do cvičeníčka pro děti, nebo když chodíme hrát si na písek za ostatními maminkami, když chodíme plavat do vaniček od kojeneckého věku. Pak je dítě zvyklé na ostatní lidi a nevnímá přechod do školky, školy atd. jako zradu spáchanou vlastními rodiči a dokáže se lépe aklimatizovat a zapadnout.

Když nastoupí do školky, do školy, pak hodně pomůže podpora rodičů, protože jde o velké trauma, které přineslo řadu změn a děti nemají takové velké množství změn rády. Pak by i rodiče měli volit systém: čím méně, tím lépe. Vzít si například dítě ze školky domů co nejdříve a nenechávat ho tam do pozdních odpoledních hodin tak, aby tam byl úplně poslední, to hodně dětí těžce nese.

Je velmi příjemné, když přijde domů a tam už ho čeká sourozenec, ale když je o 14 let starší, pak si s ním asi moc nezahraje. Je dobré, když jsou věkově co nejblíže a mají podobný vkus co se týče hraček, her a nebo oblečení. (Obzvláště oblečení pro holky bývá problém vybrat tak, aby se líbilo oběma, pokud po sobě dědí.) Pak nemusíte chodit každý den po návštěvách a víte, že si děti zahrají. Pak jsou i noci klidnější a vy také.

Little Kids Hugging — Autor obrázku: Mike Renlund

Když jste klidní a vyrovnaní, tak budou zřejmě i vaše děti, když nepodvádíte okolí, pak zřejmě nebudou ani vaše děti, pokud po jídle neolizuje nůž, pak zřejmě nebudou ani vaše děti. Ale nemůžete po svých dětech chtít, aby se chovalo jinak než tak, co kolem sebe vidí. Takže rodič ať chce nebo ne, je pro své potomky velkým příkladem. A než jdete spát, přemýšlejte o tom, jaký byl váš den, co hezkého jste spolu zažili, co mohlo být lepší a z čeho měli větší radost, věřte že také vám se budou zdát hezčí sny.

Jak se chováme my vůči dětem, tak se chová moudrý vůči všem, kteří i potom, co jim uplynulo mládí a zešedivěly vlasy, zůstali dětinští. Lucius Annaeus Seneca

Výchova dětí – 1. část

Kdo miluje své děti, nemůže mít to srdce, aby je i vychovával.

Dušan Radović

Kdo své dítě miluje, ten jedná instinktivně – pak je láska, která ho vede, daleko lepší, než spousta moudra, které načte v knihách.

Pokud si stanovíme zásady, které jsou pro nás důležité a které bychom rádi svému dítěti předali, pak buďme důslední a nedejme se obměkčit ani dítětem ani tím, že už se nám nechce, že už jsme unavení a nemáme chuť dál v tom pokračovat.

Ono je jednoduché říct: Tak když nechce Maruška zdravit, tak ať tedy nezdraví. Ale v reálu se nám takové jednání vrátí jako bumerang. Učitelka i sousedky si budou stěžovat, koho jsme to vlastně vychovali, když ta naše Maruška neumí ani pozdravit.

Pravidla by měla být přiměřená chování a také povaze našeho dítěte. Pokud půjdeme navíc my sami příkladem, tak je to lepší než půlhodinová přednáška o tom, že zdravit je slušnost a odpovědět povinnost. Pokud my sami ale zdravit nebudeme, pak můžeme dítěte připomínat tuto zásadu i desetkrát denně a zřejmě k ničemu nedospějeme.

Když budeme s dítětem, pak vězte, že není lepšího vychovatele, rádce, pomocníka, blízké duše. Ani kdybychom mu zařídili tu nejlepší dulu na světě, nikdy to pro dítě nebude takový přínos, jako to, když ho vychovává vlastní rodič. Pokud necháme našeho potomka na výchovu prarodičům a budeme se věnovat budování kariéry, pak není divu, že potomek bude dělat to, co považují za rozumné a moudré naši prarodiče. Je nasnadě, že mu povolí spoustu věcí, které nám osobně hodně vadí. Ale pokud tam nejsme, abychom se zasadili o tom, že po sobě dítě opravdu musí uklízet samo, nestačí, když mlíčko dopije, ale musí hrníček zanést do dřezu, tak se to samo od sebe nenaučí.

Rodič je nenahraditelný. A pokud se potomkovi dostatečně nevěnujeme, pak opravdu nemáme právo ho peskovat za to, jaký je. V první řadě bychom si měli sáhnout do svědomí.